V těchto dnech a hodinách vzpomínáme na kolegu blogera Jana Jílka, o jehož odchodu nás informoval Tom Vodvářka. Hodně je v této souvislosti zmiňováno odpuštění.
Minulý týden jsem byl v Táboře. Smutný důvod: poslední rozloučení s člověkem, který v mém životě hodně znamenal. Strýc Adolf. Dožil se požehnaného věku 96 let. Dlouhá léta působil jako evangelický farář. Protože ale zastával v jistých záležitostech biblické postoje, musel službu duchovního v evangelické církvi opustit, přijmout civilní zaměstnání – a později sloužil jako kazatel evangelia v jedné z menších protestantsko - evangelikálních denominací. Byl to on, kdo stál u klíčových okamžiků mého duchovního života.
Na jeho parte čteme tato slova: Loučí se s námi i vámi s velkou vděčností za vaši lásku a s prosbou za odpuštění …
Zažil jsem – na přelomu předteenagerovského a teenagerovského období svého života (konec 60. let) – v západních Čechách velké stěhování řady rodin do Spolkové republiky. Všichni se před odjezdem na společném shromáždění konaném v jejich církevním společenství loučili stejně: s upřímnou prosbou o odpuštění, pokud někomu ublížili.
Stejně to cítil i Jan Jílek Ve svém posledním blogu to vyjádřil jasnými slovy: Jak jsem si tak rozjímal, přišel jsem na to, že je dobré najít, vyhledat lidi, kterým jsem v životě ublížil a odprosit je a požádat za odpuštění.
O to jde: odejít z prostředí, v němž člověk působil – a sotva kdo žije jen sám pro sebe na pustém ostrově – usmířen. S blízkými, bližními. A především s Bohem.
Proto měl strýc Adolf na svém smutečním oznámení onu ne obvyklou prosbu, proto se ti, kdo odcházeli do jiné země, loučili podobnými slovy, proto o odpuštění čteme i v posledním článku Jana Jílka.
Je to velice důležité: odejít s nezatíženým svědomím.
K tomuto poznání může dojít jen duchovně vyzrálá osobnost – takovou byl můj strýc Adolf, stejně jako ti, které jsem slyšel žádat o odpuštění před odchodem z republiky, a také Jan Jílek. Těmto lidem mimořádně záleží na usmíření, je to pro ně priorita a jsou pro ni ochotni hodně udělat. Jak napsal kolega Jílek: Přišel jsem na fakt, že aby člověk uměl odpustit, musí napřed umět o odpuštění poprosit a pak se naučí odpouštět, a tím pádem najednou zjistí, že žije v míru se sebou a s druhými.
Na tuto záležitost lze ale pohlížet i optikou Modlitby Páně: A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim.
Budeme-li odpouštět my, bude odpuštěno i nám.
