Napsala mi v diskusi kolegyně L. Palková, že „historie se má líčit chronologicky, ne selektivním vytrháváním souvislostí“. To v souvislosti s mojí reakcí na její článek o útoku na hotel King David v Jeruzalémě 1946.
Dále uvedla: „ … ovšem nechápu, proč jste ani po týdnu neodpověděl na otázku, proč jste výklad dějin Izraele začal Černou sobotou a ne Nocí mostů, která ji vyprovokovala a předcházela."
Nejprve k tomu neodpovězení. Připravoval jsem obsáhlejší text, ale jelikož paní Libuše touží netrpělivě po mé odpovědi, zareaguji tady a teď, ovšem stručně.
Souhlasím s tím, že historie se má líčit chronologicky. V tom případě nemůžeme výklad „dějin Izraele“ (spíše ovšem příčin, proč k akci proti hotelu King David došlo) začít ani Nocí mostů (červen 1946), ba ani Nocí vlaků (listopad 1945), ale něčím úplně jiným. Totiž tím, co bylo jedním z hlavních cílů britského mandátu pro Palestinu (svěřeného jí Společnosti národů a schváleného mezinárodním společenstvím): realizace Balfourovy deklarace, tedy zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině. A protože Británie se této své povinnosti stále více zpronevěřovala, byla židovská strana nucena přistoupit k ozbrojené konfrontaci. Její součástí byla řada vojenských operací (včetně výše zmíněných), které je nutné hodnotit v širším kontextu – také s přihlédnutím k tomu, kdo byl v právu a kdo toto právo omezoval.
Ozbrojené aktivity organizací židovského národního odboje vůči Britům v mandátní Palestině měly jeden zásadní význam. Britové se vzdali svého pověření a předali záležitost OSN, která rozhodla o zřízení dvou palestinských států – arabského (který pro odpor Arabů k rozdělení Palestiny nevznikl a židovského (ten naopak vznikl – je to Izrael).
Události jako bombový útok na hotel King David, Noc mostů či Noc vlaků a další byly vynucené operace, jimiž židovský národní odboj reagoval na politiku Británie v Palestině. Kdyby se Británie chovala v souladu se svěřeným posláním, nemuselo k nim dojít.
Nejsem to já, kdo „selektivně vytrhává souvislosti“.
