Je to zvláštní paradox. Věci, které jsou naprosto samozřejmé, se obtížně obhajují a vysvětlují. Zejména, trvá-li většina sveřepě na opaku: že samozřejmé nejsou. Příkladem jsou židovské osady v Judeji a Samaří (na Západním břehu).
V souvislosti s nimi se dokonce hovoří o porušování mezinárodního práva.
Tady už vstupujeme do světa absurdit. Židům bylo mezinárodním společenstvím (mezinárodním právem) garantováno, že část Středního východu zvaná Palestina bude uznána jako jejich národní domovina. Pokud někdo porušil mezinárodní právo, budeme-li se držet tohoto výraziva, pak to byli Arabové, kteří právo Židů na Palestinu jako jejich národní domovinu odmítli (a někteří se proti tomu postavili se zbraní v ruce).
Pokud se tedy Židé dnes usazují kdekoli na území historické Palestiny (tam, kde je to reálné, nikoli například na území Palestinské arabské autonomie), žádné mezinárodní právo neporušují, ale jsou s ním v souladu. Že to dnes velká část světa vidí jinak, je jen důkaz prapodivného úsudku.
Stejně nesmyslné by bylo, kdyby po skončení druhé světové války mezinárodní společenství bránilo Čechům v návratu do československého pohraničí, které v důsledku Mnichovské dohody 1938 připadlo Německu (pro zjednodušení použijme termín Sudety, byť je nepřesný). Ano, v době po Mnichovu až do osvobození bylo pro Čechy nemyslitelné, aby se v Sudetech usazovali, svobodně se tam stěhovali z Protektorátu či odjinud, dejme tomu z míst pobělohorského exilu. Po osvobození se situace dramaticky změnila.
Židé zažili, pokud jde o Palestinu, něco podobného. Poté, co mezinárodní společenství uznalo jejich právo na zřízení národní domoviny, mohli se usazovat kdekoli v Palestině, přičemž připomeňme, že do původního teritoria označeného jako Palestina patřilo území Izraele v hranicích linie příměří z roku 1949, Pásmo Gazy, Předjordánsko (Západní břeh) a celé dnešní Jordánsko (obr. 1). V první polovině 20. let 20. století došlo k rozdělení takto vymezené Palestiny na dvě části: 1/ západně od řeky Jordánu ke Středozemnímu moři – tato část se nadále nazývala Palestina a byla stanovena jako židovská národní domovina; 2/ východně od řeky Jordánu – tato část se nazývala Transjordánsko.
Z původní „velké“ Palestiny coby národního domova židovského lidu zbylo výrazně menší území.
... obr. 1/Orientační mapa zobrazující teritoria původní "velké" Palestiny: 1 - Izrael v hranicích linie příměří z roku 1949, 2 - dnešní Jordánsko, někdejší Transjordánsko, 3 - Judea a Samaří (Předjordánsko, Západní břeh, vyznačen není východní Jeruzalém), 4 - Pásmo Gazy. (Podklad: Freevectormaps, volná licence s povinnpo atribucí: https://freevectormaps.com/world-maps/middle-east/WRLD-ME-01-0002?ref=atr
Transjordánsko získalo v roce 1946 nezávislost, v roce 1948 se zapojilo do agresivní války proti nově vzniklému Státu Izrael (ten vznikl na základě mezinárodního práva, které útokem na něj opět porušili Arabové) a v této válce získalo územní zisk: obsadilo část „západní“ Palestiny, tedy Předjordánsko (Západní břeh) a východní část Jeruzaléma, tato území přičlenilo ke svému státu, a protože nová realita nebyla v souladu s dosavadním názvem monarchie (Transjordánsko), přejmenovalo se na Jordánsko.
V době, kdy součástí Jordánska (1949-1967) byl i Západní břeh a východní Jeruzalém, nemohli se na tomto území Židé usazovat; ti, kdo tam žili, museli odejít. Teprve po červnu 1967, kdy v další obranné válce s Jordánskem získal Izrael kontrolu nad teritoriem Západního břehu a osvobodil východní Jeruzalém, mohou se Židé usazovat také na Západním břehu.
Tento proces je stejně přirozený jako návrat Čechů do Sudet poté, co toto území přestalo být součástí Německé, resp. Velkoněmecké říše.
Jsem si vědom toho, že arabsko-izraelský konflikt má mnoho aspektů a že více aspektů má i samotné židovské osadnictví. Tento článek budiž vnímán jako příspěvek k diskusi týkající se jednoho z nich.
