Vstup republiky do Severoatlantické smluvní organizace – to byl jeden ze splněných snů, které se v mé mysli sice zrodily už dávno, ale význam dostaly až v čase sametové revoluce.
Realizace tohoto snu byla kromě jiného vnějším důkazem, že se nacházíme na „správné“ straně. Přirovnal bych to k situaci za války. Zatímco Protektorát Čechy a Morava byl formální součástí Osy, existence Benešovy exilové vlády v Londýně reprezentující československý stát znamenala, že jsou součástí Spojenců. Významný rozdíl.
Je to přirovnání možná ne úplně výstižné (lepší nemám), ale v principu obsahující podstatu toho, oč tu jde.
Po pádu železné opony – a poté, co padla také původní idealistická a zcela mimo realitu jsoucí Havlova vize (rozpuštění jak Varšavské smlouvy, tak NATO) – bylo zřejmé, že v politice „pryč od Moskvy“ není jiného směru než toho, jeho cílem je Brusel – centrála NATO. Že neutralita „švýcarského typu“ je (právě tak) nerealistická (jako rozpuštění obou vojenských uskupení), bylo už nesčetněkrát vysvětleno.
Vlastně nebyla jiná alternativa, stejně jako za zmíněné války. Politickou odpovědí na Protektorát byla exilová vláda uznaná Spojenci, vojensko-politickou odpovědí na zánik VS bylo NATO.
Za sebe říkám: jsme tam, kde jsem si přál, abychom byli. Tam, kam patříme. K dvacátému výročí tedy symbolicky pozvedám číši. Se slovy: Na dalších dvacet v míru!
