Na okraj projevu šéfa komunistů ve Sněmovně

Vojtěch Filip během středečního (11/7) zasedání dolní parlamentní komory, která má na programu schválení důvěry vládě Babiš II, hovořil o rovném právu jeho strany k přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím.

Předseda komunistů doslova uvedl:

• Jestliže v parlamentních volbách do této Sněmovny vstoupilo devět politických stran, tak všech devět politických stran má právo jednat o jakémkoli vytvoření politického režimu tohoto státu, protože to je ona svobodná soutěž politických stran.

Obávám se, že tomu tak není. Nelze jednat o „jakémkoli vytvoření politického režimu“. Mantinely jsou jasně vymezeny v článku 9 Ústavy České republiky (kterého se sám Filip dotkl), kde se v pasáži 9/2 praví:

• Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.

Demokracie má, jak známo, jeden zásadní handicap: může „demokratickou cestou“ zničit sebe samu. Stačí k tomu relativně málo: umožnit účast v politické soutěži subjektům, které mají v programu zatnout demokracii tipec.

Jak skončila demokracie ve Výmarské republice a v poválečném Československu? Tím, že ve svobodných či relativně svobodných volbách zvítězily (byly první na pásce) nedemokratické strany (NSDAP, KSČ), které poté, co se známými metodami dostaly k moci, demokracii „zrušily“.

Režim v demokratickém státě může mít různé „mutace“, ale vždy musí být zachován jeho demokratický charakter. To je zásadní ústavní princip.

Mohou jej komunisté garantovat?

V této záležitosti mají lidé s pamětí oprávěné obavy. Dějiny naší země přinášejí jedno zásadní poučení. Komunisté akceptují demokracii pouze tehdy, pokud jim vyhovuje – jako výtah k moci. Následně demokracii jako režim odstraní a nahradí ji diktaturou – nadvládou své vlastní partaje nad celou společností (totalita).

Důkazem jsou volby z konce května 1948. Žádná pluralita, žádný souboj partají, programů a myšlenek zprava doleva, ale na jednotné kandidátce toliko komunisty ovládaná Národní fronta Čechů a Slováků (která ovšem vznikla před únorem 1948; souhlasem s jejím ustavením tehdejší demokratická garnitura umetla komunistům cestu k moci), což je ovšem fraška. Bude-li se na soutěži Miss World ucházet o korunku pouze jedna kráska, nebude to soutěž, ale její ubohá karikatura.

Pokud nějaká politická síla takovým způsobem pošlape posvátné hodnoty demokracie, jakým to udělali v Německu nacionální socialisté a u nás komunisté, mají skuteční demokraté plné morální právo, ba povinnost počínat si tak, aby se taková politická síla znovu nedostala k vládní moci. A to i tehdy, kdy jí pravidla daného demokratického režimu umožní svobodně se ucházet o hlasy voličů (což je sama o sobě pošetilost prvního řádu). V naší společnosti nejde a nemůže jít o zákaz, ale o odmítnutí spolupráce. A o vyloučení možnosti, že by podporu demokratické vládě poskytli nedemokraté. (Dění před únorem 1948 a po něm budiž výstrahou.)

V demokratickém Německu nebylo po válce možné, aby se zformovala jakási staronová nacionálněsocialistická dělnická strana (byť by si dala do názvu jiné zeměpisné určení než dosud měla) a byla připuštěna do demokratické soutěže – z principu, který snad není třeba vysvětlovat. K pochopení není třeba politologického vzdělání, postačí zdraví rozum.

U nás to bylo po sametové revoluci, jak známo, jinak. Komunisté se stali součástí pluralitního systému, tzn. měli a mají zcela rovné podmínky v rámci demokratické soutěže jako jiné formace a jsou nepřetržitě od voleb 1990 zastoupeni v parlamentu. Neexistuje žádná politická diskriminace uplatňovaná vůči KSČM.

Předseda Filip ve Sněmovně dále řekl:

• Ale někteří říkají, že není možné, aby ten, kdo je v určité politické straně, se na té správě státu podílel.

Myslel tím samozřejmě členy KSČM. Dotkl se tím zásadního dilematu. Aby se komunisté podíleli na správě státu možné samozřejmě je, jedním dechem ale musíme říci, že je to nemorální a nebezpečné. Důvodem je prostý fakt: historie českých (dříve československých) komunistů nezačala 31. března 1990 na ustavujícím sjezdu KSČM, ale v květnu 1921.