A ty sotva můžeme obviňovat ze zaujatosti, neobjektivity. Na mysli mám 26 zástupců uměleckohistorických institucí a vysokoškolských pracovišť, kteří napsali v červnu 2019 dopis pražskému primátorovi.
V něm se vyslovili proti obnově Mariánského sloupu. Argumentují jednak odborně, jednak z hlediska historicko-politického kontextu.
Jejich odborný pohled: neexistuje dostatek podkladů pro vytvoření věrohodné kopie, jde jen o nevěrohodnou, banálni atrakci.
Pro mě osobně je ale důležitější tento argument:
- Panna Marie na vrcholu byla zpodobena jako tzv. Panna Marie Neposkvrněného početí, která byla symbolem obnovy (v českém prostředí často násilné) katolické víry. Andělé, umístění v přízemí sousoší, byli zpodobeni v boji s ďábly a dalšími příšerami. Ty byly jako bytosti temna a zla v dobové symbolice a aktuálním protireformačním kontextu chápány jako pokoření nekatoličtí „kacíři“. Tedy stejně, jako političtí nepřátelé Habsburků – tj. české nekatolické stavy poražené na Bílé hoře. Pražský Mariánský sloup tedy nebyl jen memoriální památkou, ale také symbolem expanzivní habsburské katolicko-protireformační propagandy. V tomto kontextu je zřejmé, že v žádném případě nemůže fungovat jako deklarace ekumenického smíření mezi církvemi.
Opakuji: to netvrdím já, bezvýznamný český bloger, jeden z deseti milionů občanů, ale přední a respektované osobnosti z oblasti historie umění. Jejich seznam uvádím v příloze.
Za sebe dodám ještě jednu myšlenku. Proč nemůže být sloup symbolem smíření, zatímco v sousedství stojící socha M. Jana Husa ano? Protože katolická církev, která se k Husovi zachovala v Kostnici tak, jak se zachovala (a před koncilem se k němu chovala tak, jak se chovala), změnila na tuto osobnost názor. Tehdy ho sice ze svých řad potupně vyloučila jako kacíře a předala světské moci k mučivé smrti jako nejhoršího vyvrhele, v naší době je ovšem mnohé jinak.
Připomeňme slova nejvyššího představitele papežské církve. Jan Pavel II. v prosinci 1999 označil Husa za „jednoho z nejproslulejších z mnoha slavných mistrů, kteří vzešli z pražské univerzity“ a vyjádřil už legendární politování:
- Dnes, v předvečer velkého jubilea, cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí Jana Husa a nad z toho plynoucí ranou, která se tak otevřela v myslích a srdcích českého národa a která byla zdrojem konfliktů a rozdělení.
Co to znamená? Nic víc a nic méně než to, že pokud do to doby pohlíželi katoličtí křesťané na sochu „kacíře“ s jistými rozpaky, tak Wojtylova slova je tohoto trápení zbavila. V tom smyslu, že Hus už národ rozdělovat nemusí.
Jinak se to má ovšem s Mariánským sloupem.
Stejný papež při návštěvě Olomouce v květnu 1995 pronesl památné prohlášení:
- Dnes já, papež římské církve, jménem všech katolíků prosím za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa; zároveň ujišťuji, že katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti.
Požádal o odpuštění – a sám odpustil. Jsme povinni jeho slova přijmout. Nepochybuji, že byla myšlena upřímně. Jejich smysl ovšem poněkud devalvuje počin, kterého jsme byli svědky o čtvrt století později - 4. června 2020.
Vztyčení Mariánského sloupu, který můžeme právem chápat jako oslavu všech pobělohorských křivd spáchaných na nekatolících (kacířích) v českých zemích, je aktem popírajícím smysl výše uvedených papežových slov. Nelze přece žádat o odpuštění křivd a současně tyto křivdy glorifikovat (byť je to rafinovaně maskováno tak, jak to aktéři vztyčení sloupu soustavně předvádějí). Slova papeže a tento čin nejsou v souladu.
Poněkud to připomíná chování představitelů Palestinskoarabské autonomie. Pokud slovně odsoudí akty teroru a současně zlikvidované teroristy prohlásí za mučedníky a uvězněným vrahům posílají měsíc co měsíc tučnou finanční odměnu, pak je to vrchol pokrytectví a důvod pro to, abychom takové politiky nebrali vážně.
Uvědomili si aktéři vztyčení sloupu, že svým počinem degradovali papežovu omluvu?
•
PŘÍLOHA
Seznam 26 kunsthistoriků - signatářů dopisu pražskému primátorovi, v němž se vyslovili proti obnově Mariánského sloupu:
Milena Bartlová, vedoucí Katedry teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.
Richard Biegel, ředitel Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Jiří Fajt, bývalý generální ředitel Národní galerie v Praze.
Ivan Foletti Ivan, Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Kateřina Horníčková, Ústav věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Lada Hubatová-Vacková, Ústav věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Ondřej Jakubec, proděkan pro bakalářské a magisterské studium Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Marie Klimešová, Ústav pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Radka Nokkala Miltová, vedoucí Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Jaromír Olšovský, vedoucí Katedry dějin umění a kulturního dědictví, Filozofická fakulta Ostravské univerzity.
Michaela Ottová, Ústav pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Martina Pachmannová, Katedra teorie a dějin umění, Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze.
Alena Pomajzlová, Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Daniela Rywiková, Katedra dějin umění a kulturního dědictví Filozofické fakulty Ostravské univerzity a proděkanka pro zahraniční a vnější vztahy.
Lubomír Slavíček, Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Lubomír Sršeň, Národní muzeum, oddělení starších českých dějin.
Pavel Suchánek, Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
Michal Šroněk, zástupce ředitele Ústavu věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a kontaktní osoba signatářů.
Vít Vlnas, vedoucí Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy.
Pavel Vlček, Ústav dějin umění Akademie věd České republiky.
Radim Vondráček, ředitel sbírek a výzkumu, Uměleckoprůmyslové museum v Praze.
Tomáš Winter, ředitel Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky.
Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění, Národní galerie Praha.
Jana Zapletalová, vedoucí katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Eliška Zlatohlávková, Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy.
Martin Zlatohlávek, Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy.
