Kdo sleduje světové tenisové dění, zajisté zaznamenal několik změn, které se týkají organizace turnajů ITF a challengerů ATP. Změny se týkají i názvů turnajů.
Nejprve ale důležitý odkaz, na němž se o novinkách dozvíte víc. Máte-li zájem, KLIKNĚTE SEM.
Pokud jde o zmíněné názvy, věc se má takto: zatímco do loňska se nejnižší turnaje ITF nazývaly
„ITF Men´s Circuit“ a „ITF Women´s Circuit“, letos se jmenují:
- 2019 ITF Men´s World Tennis Tour
- 2019 ITF Women´s World Tennis Tour
Zpět k challengerům, což jsou mužské turnaje ATP, také nižší kategorie. V tomto týdnu (28/1-3/2) se hrají tři, jeden z nich v Launcestonu v Tasmánii (Austrálie). Patří do kategorie Challenger 80 (což znamená, že vítěz si připíše do žebříčku ATP osmdesát bodů).
Ve dvouhře nastoupil jako č. 16 izraelský tenista Dudi Sela, který se probojoval až do semifinále. V něm mu pavouk určil za soupeře Lloyda Harrise, bílého tenistu JAR. (Barvu kůže uvádím proto, že Jižní Afrika je multirasová země a z uvedeného jména sportovce není zřejmé, jde-li o příslušníka té či oné rasy; nejedná se z mé strany o rasismus, nýbrž o technickou záležitost. Mohlo by se totiž stát, že by si čtenář, který Harrise nezná, mohl myslet, že jde o příslušníka většinové populace JAR, tedy o černocha, a to by nebyla pravda.)
Na Harrisovi by nebylo ze sportovního hlediska nic až tak zajímavého, tedy kromě toho, že je v turnaji nasazen jako číslo 1, kdyby to nebyl stejný Harris, který na předchozím turnaji ATP Challenger 80, hraném minulý týden rovněž v Tasmánii, ale ve městě Burnie, netvořil deblovou dvojici právě s Izraelcem Selou. A co je ještě zajímavější: čtyřhru v Burnie tato dvojice vyhrála, což byl pro oba skvělý vstup do sezony.
V Launcestonu se ovšem postavili proti sobě, nasazená jednička vs šestnáctka (výsledek duelu připojuji níže) – a to jsou docela jiné pocity, jiná psychika. V tenise nejsou takové změny neobvyklé: partneři ve čtyřhře, soupeři ve dvouhře. Podobně v jiných sportech. Ve fotbalových klubových soutěžích boj na ostří nože, v reprezentaci souhra.
Podstatně drsněji se ovšem vše jeví, když opustíme sportovní kolbiště a vrátíme se v mysli do reality dnešního světa, například do 90. let na Balkáně. Včera dobří sousedé, dnes si podřezáváme hrdla a páráme břicha těhotným ženám patřícím k tomu druhému, náhle nepřátelskému národu. Byla to noční můra, kruté vystřízlivění z opojení sametem a vzorově pokojného rozchodu se Slováky. Proto mi tak záleží na tom, aby se Řekové dohodli s Makedonci (dnes už snad Severními Makedonci) na oné záležitosti kome názvu (Makedonie – Severní Makedonie) a napětí v této části Balkánu aby polevilo. V paměti mám rok 1991, kdy jsem se během války mezi rodícím se nezávislým Slovinskem a Jugoslávií v noci budil hrůzou při pomyšlení, co všechno se pár set kilometrů od hranic Československa děje, může dít (a posléze také dělo) – a opravdu nechci, aby se v Evropě něco podobného ještě někdy opakovalo.
Dopisuji toto zamyšlení a souběžně sleduji výsledky z Tasmánie. K zápasu Harris vs Sela jsem přistupoval realisticky: byl jsem si téměř jist, že do finále postoupí papírově silnější hráč. Jak to dopadlo:
Harris (JAR) – Sela (Izrael) … 6:3, 6:3 - tedy podle předpokladu. Lepší zvítězil.
Závěr: když už se musí z partnera stát soupeř, tak jedině takto.
