Když to vezmu kolem a kolem, A. F. Sisimu, dříve šéfovi egyptské armády a nyní prezidentovi, se od Druhé revoluce 2013, kdy vystoupil na výsluní, vcelku daří. Jednou se ale mrak objevil. V záležitosti ostrovů Tiran a Sanafir.
Tehdy se Sisi dostal do závažného sporu se soudní mocí. Připomeňme si ten příběh – a také jeho (zřejmě) definitivní vyústění.
Na počátku kauzy byla návštěva saúdského krále Salmana v Káhiře v dubnu 2016. Ta znamenala pro mnohé Egypťany šok. Prezident Sisi totiž podepsal s monarchou dohodu o předání (vrácení) obou ostrovů Saúdům. Nikoli z ničeho nic: předání mělo být součástí nově vytyčené námořní hranice mezi oběma státy, na které jejich experti pracovali šest let.
Mnoho Egypťanů bylo do té doby skálopevně přesvědčeno, že ostrovy patří jejich republice a odevzdání sousednímu státu vnímali div ne (a řada z nich skutečně) jako vlastizradu. Prezident a vláda sice argumentovali tím, že Tiran a Sanafir nikdy Egyptu nepatřily, že Egypt je měl pouze „ve správě“ (se souhlasem Rijádu) a že tedy stát vrací něco, co mu nepatří – ovšem to vše bylo ve stylu tvrzení proti tvrzení. Neboť odpůrci předání byli s to snést řadu geografických důkazů ve svůj prospěch. Například vytyčení hranic jejich země s Osmanskou říší v roce 1906, podle níž byly ostrovy nedílnou součástí Egypta. Jedním dechem tehdy dodávali, že novodobá Saúdská Arábie byla ustavena až v roce 1932.
Takto by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale valného smyslu by to nemělo. V této kauze nejde totiž pouze o souboj argumentů, ale také o válku institucí. A ta je pozoruhodná i z obecnějšího úhlu pohledu.
Do věci se totiž vložila egyptská soudní moc. První ledová sprcha pro prezidenta Sisiho a vládu Ismaila Šarifa přišla v červnu 2016. Egyptský správní soud oznámil, že dohoda o předání ostrovů je neplatná. Ovšem první vlaštovka jaro nedělá a v zemi na Nilu jedna kapka deště rozhodně neznamená průtrž mračen. Následovalo: vláda se odvolala, v listopadu 2016 správní soud odvolání odmítl, načež se kabinet odvolal znovu – k Nejvyššímu správnímu soudu. Kromě toho kabinet v Káhiře oznámil, že předá dohodu o vrácení ostrovů k posouzení parlamentu. Což ovšem znamenalo neblahou dvojkolejnost.
Už tehdy, v prosinci 2016, kdy vláda řekla, že předá záležitost do sněmovny, se nabízela otázka, co bude platit, když soud v pravomocném verdiktu řekne dohodě se Saúdy NE a parlament ve většinovém hlasování ANO. Přesně to se posléze stalo.
Pokračujme ale dál po stopách tohoto pozoruhodného příběhu, který se pozvolna zamotával do podoby gordického uzlu.
Šestnáctého ledna 2017 Nejvyšší správní soud rozhodl, a rozhodnutí to bylo pravomocné, že dohoda (se Saúdy) o ostrovech je neplatná. Zdálo se, že tím by mohlo toto dilema skončit – leč nestalo se tak. Už proto, že by to byla „hra“ s otevřeným koncem. Navíc - ani v Egyptě není život černobílý, tím méně přímočarý.
Další komplikace: 2. dubna 2017 Káhirský soud pro naléhavé záležitosti vydal verdikt, podle kterého Nejvyšší správní soud nemá pravomoc o dohodě se Saúdy rozhodovat. Ten to pochopitelně odmítl.
Ukázkový příklad přestřelky – pro každý stát právě tak neblahé jako zmíněná dvojkolejnost – mezi dvěma soudními stolicemi.
Klíčové ovšem bylo to, co se dělo od neděle 11. června 2017. Egyptská Sněmovna reprezentantů (parlament) začala dohodu o ostrovech projednávat. Nejprve v úterý 13. června ve výboru pro legislativu a ústavní záležitosti (kde byla schválena poměrem hlasů 35 ku 8) a o den později ve výboru pro národní bezpečnost (35:2). Krátce nato (téhož dne 14/6) se o dohodě hlasovalo v plénu Sněmovny reprezentantů, kde byla rovněž schválena. První zprávy neudávaly přesný počet hlasů. Namátkou: íránský web PRESSTV uvedl, že PRO hlasovali „téměř všichni“ zákonodárci; agentura Reuters citovala šéfa parlamentu Aliho Abdela Aala, který uvedl, že bylo dosaženo „požadované většiny“ pro schválení dohody. Je to poněkud zvláštní, ale vezměme tento fakt na vědomí. Dodejme, že 24. června 2017 byl tento ratifikační proces završen podpisem prezidenta Sisiho.
Došlo tedy k tomu, co představuje právní bolehlav a z čeho měli mnozí oprávněné obavy. Pravomocný soudní verdikt říkal, že dohoda je neplatná, zatímco parlament odhlasoval pravý opak. Princip ani nahá, ani oblečená? Nikoli. Dohoda nemůže platit a současně neplatit. Někdo bude muset rozhodnout: černého Petra dostal do rukou Nejvyšší ústavní soud.
A ten si dal na čas.
Ovšem – kdo si počká, ten se dočká. V sobotu 3. března 2018 internetový deník Ahramonline zveřejnil článek s tímto titulkem:
Tedy: Nejvyšší ústavní soud Egypta anuloval předchozí soudní rozhodnutí týkající se dohody o rudomořských ostrovech. Tato zpráva je pak v textu rozvedena a znamená jedno jediné: ostrovy Tiran a Sanafir v Rudém moři, na vstupu do Akabského zálivu, jsou tímto definitivně předány Saúdské Arábii.
Viděno v širší perspektivě, jde o další politické vítězství prezidenta Sisiho, které mu nyní, tři týdny před prvním kolem prezidentských voleb, v nichž kandiduje jako jasný favorit, seslalo samo nebe. A pokud bude probíhající masivní protiteroristická kampaň úspěšná, tedy alespoň její mediální obraz, má zvolení v kapse.
Ať tak či onak, turisté, kteří navštěvují pláže v té části jihosinajského Šarm aš Šajchu, odkud je vidět ostrov Tiran (Sanafir je skryt za ním) mají novou jistotu: že ten kus skalního masivu vystupující z hladiny je Saúdská Arábie.
PS: V neděli 4. března přiletěl na oficiální návštěvu Egypta saúdský korunní princ Mohammed bin Salman. Dostal na uvítanou hezký dárek, co říkáte?
•
... Rudé moře ve žhnoucím odlesku dopoledního slunce. V pozadí za přístřeškem ostrov Tiran. (Foto: Autor článku)
... při studiu této kauzy jsem prostudoval několik map oblasti a v řadě z nich měly ostrovy Tiran a Sanafir stejné zbarvení jako Saúdská Arábie. Na této mapě, kterou nabízí web Netmaps.net, je problém vyřešen 50 na 50. Tiran je barevně přiřazen k Egyptu, Sanafir k Saúdské Arábii. Modrá čára ukazuje, kde se ostrovy na celkové mapě Egypta nacházejí.
