Vratislav Mynář sdělil 19. října na hradním webu: „Prezidentem republiky je Miloš Zeman, který mě do funkce jmenoval a jako jediný má právo mě odvolat.“ Reagoval tak na výzvu (premiéra a jiných), aby odstoupil.
ODVOLÁNÍ VS ODSTOUPENÍ
Ano, právě o ten rozdíl tu jde. Často jsme u našich politiků svědky toho, že jeden hovoří o voze a druhý o koze. Také v tomto případě. Ministerský předseda Babiš (nechme pro tentokrát stranou, že právě on) nemluví (nepíše na Twitteru – obr. 1) primárně o odvolání, ale apeluje na kancléřovu sebereflexi. Jak se ukázalo, marně.
... obr. 1/
Mynářova reakce je důkazem toho, že žije na jiné planetě (či ve vlastní bublině). Nejen premiér, nebo třeba Petr Fiala, ale také drtivá většina respondentů v anketách na zpravodajských serverech nepřímo vyzývá Mynáře k tomu, aby se nad svým počínáním zamyslel a vyvodil z něj jediný smysluplný závěr: odchod z funkce.
To kancléř odmítl a napsal slova citovaná v úvodu. Zbaběle a formalisticky se schoval za Miloše Zemana – v situaci, kdy měl své počínání z poslední doby před veřejností věcně a nearogantně obhájit.
Řeč nebyla o odvolání či neodvolání kancléře prezidentem, to teď vskutku není a ze známých důvodů ani nemůže být ve hře. Skutečnost, že aktuálně nemá kdo Mynáře odvolat ale neznamená, že nemůže odstoupit sám. A o tom naopak výzva premiéra a dalších politiků je.
Tím, že Mynář odstoupit nehodlá, dává najevo, co si myslí. Že svoji práci dělá dobře, že se v minulých dnech zachoval správně. A to je na tom to nejděsivější. Falešná víra ve vlastní neomylnost a důležitost.
Říká se: jaký pán, takový krám. Platí to i v tomto případě? Obávám se, že ano. Říkám to s lítostí, protože úřad prezidenta jsem vždy považoval za cosi hodně vznešeného.
