Tragédie českých vojáků v Afghánistánu potvrdila, že vždycky může být hůř. A že jeden krutý osud může nečekaně trumfnout osud ještě krutější, kvůli němuž se na ten předchozí rychle zapomene.
Do nedělního dopoledne mnohým z nás (kdo nemáme problém s vyjádřením upřímné soustrasti) rezonovala v myslích děsivá smrt českého turisty v Egyptě, kterého zabil žralok. Do okamžiku, než přišla zpráva z Afghánistánu o sebevražedném útoku teroristy proti patrole NATO doplněné o domácí vojáky. Na turistu z Marsy Alam rychle padá stín zapomnění.
Žijeme v klipovité době, příliš rychle, příliš zběsile. Obrazně i doslova.
Považoval jsem za správné věnovat neštěstí v Rudém moři čas a prostor na svém blogu. Jako výraz toho, že mi to, co se stalo, není lhostejné. Jako výraz elementární lidské účasti, solidarity.
Stejnou pozornost si zaslouží i naši vojáci. Dokonce ještě něco víc – zaslouží si naši úctu. Zaslouží si, abychom se nestyděli říci: Jste hrdinové. Bojovali jste za správnou věc. Stáli jste na správné straně – jako vaši předchůdci ve válce proti nacistickému zlu.
Nemá smysl vymýšlet synonyma slov, která před námi napsal někdo jiný. Nejlépe smysl nejvyšší oběti Martina, Kamila a Patrika vystihl novinář Jan Jandourek v nadpise svého článku na portálu Forum24:
- I našim padlým vojákům v zahraničí vděčíme za to, že nejsme národ Švejků, který nikdy nebojuje.
R. I. P.
