Pan Horner se v nadpise svého článku z 21/11 ptá, zda odmítání paktu o migraci je jen krátkozrakost, nebo řízená slepota. Ani jedno ani druhé. Dokonce se obávám, že je to obráceně.
Jako krátkozrakost se mi totiž jeví slepá důvěra v mezinárodní, značně proklamativní úmluvy, neboť k podobným projektům chovám jistou nedůvěru. Minimálně od dob tzv. helsinského procesu. Závěrečný akt KBSE platil pro všechny stejně a měl garantovat respektování lidských práv a základních svobod. Praxe v komunistických státech byla ale jiná, jak si snad mnozí dobře pamatujeme. Co zásadního se změnilo po 1. srpnu 1975, kdy byl v Helsinkách Závěrečný akt podepsán? Prakticky nic. Snad až na to, že ve stáncích bylo tehdy možné zakoupit některé západní noviny. Pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Bylo mi devatenáct, jel jsem do okresního města a s bušícím srdcem si koupil své první noviny ze svobodného světa: Financial Times v typické, snad lososové barvě a s desítkami stran. Byl to úžasný zážitek – ale jinak se nic nezměnilo. Poměry před Helsinkami byly v husákovském Československu stejně tuhé jako po nich.
Můj článek, na který pan Horner reaguje ("K jednomu odmítnutí paktu o migraci"; 21. 11. 2018), se týká výlučně Izraele a jeho postoje k migračnímu paktu; netýká se postoje ČR k témuž. Upřímně: není mi jasné, jak by mohlo mezinárodního společenství pomocí tohoto paktu být Izraeli užitečné v záležitosti přílivu migrantů, jež se do země valili především ze Sinaje. Obávám se, že nijak. Izrael nepotřebuje mezinárodní úmluvu, ale fungující plot na hranici s Egyptem. Ten, nikoli slova na papíře, migraci zastaví – a přesně to je v národním zájmu izraelského státu.
Izrael je přitom ve specifickém postavení. Málokterá země světa přijala a absorbovala tolik „migrantů“ na tak malém teritoriu v tak krátké době a v tak extrémní situaci existenčního ohrožení jako Izrael po svém vzniku. Jak mu světové společenství bylo nápomocno? Vskutku unikátním způsobem hodným uvažování syna Josefa Spejbla: snahou „nalifrovat“ mu ke statisícům Židů ještě statisíce Arabů, kteří ze Země izraelské v průběhu první arabsko-izraelské války z různých důvodů odešli a arabské režimy je pak použily jako politickou kartu (místo toho, aby se o ně postaraly, jako se Izrael postaral o statisíce Židů vyhnaných z arabských zemí).
Po takovéto zkušenosti nemá Izrael sebemenší důvod participovat na něčem, co pro něj nemůže být přínosné. Jediným smysluplným řešením je nula nežidovských migrantů. Garantuje mu toto „marrákešská“ úmluva? Nikoli. Pak se o tuto nulu musí postarat sám a jeho připojení se ke globálnímu paktu by nemělo žádný význam.
Pan Horner se domnívá toto: „Když někdo vystoupí z nějaké nadnárodní organizace nebo zásadně odmítne nějaký globální dokument, znamená to, že deklaruje svůj národ jako nadřazený ostatním.“ Nesdílím tento pohled. Myslím si, že izraelský postoj může znamenat něco docela jiného: Izrael jako suverénní stát se hodlá chovat zodpovědně, a to především s ohledem na zájmy svých občanům, a je rozhodnut řešit si sám své problémy související s migrací; to znamená, že nehodlá spoléhat na jakési „imaginární“ mezinárodní společenství, které nemá povinnost chovat se vůči občanům Izraele stejně zodpovědně. Ostatně jsme toho svědky v tlaku na Izrael, aby řešil tzv. palestinské uprchlíky.
A ještě jedna poznámka pana Hornera vyžaduje reakci. Prý si sluníčkáře v Izraeli představuji „jako pitomce s bezmyšlenkovitě otevřenou náručí“. O pitomcích jsem nic nepsal, otevřenou náruč si ovšem představit dovedu. Inspirovala mě k tomu Michal Rozinová, poslankyně Knesetu za levicovou stranu Meretz, která Netanjahuovo odmítnutí paktu a jeho nulovou variantu ostře kritizovala. Z toho mi logicky vychází, že přijímání nežidovských imigrantů podporuje, jinak by premiérův postoj podpořila. A co jiného než otevřená náruč je souhlas s příchodem běženců?
Můj oponent připouští, že „takoví recesisté s úplně hloupě otevřenou náručí se mohou vyskytovat“. No nevím, jestli je např. německá kancléřka Merkelová recesistka. Vždycky jsem měl za to, že to, co na téma migrace říká a říkala myslí naprosto vážně. Totéž platí i o poslankyni Rozinové a spol.
V poslední větě se pan Horner ptá, v čem to je, že tak jásám nad postojem Izraele k migraci. O jásotu bych nehovořil, spíše jde o to, že izraelské stanovisko velice dobře chápu. Má totiž hlavu a patu: spoléhá na vrabce v hrsti, nikoli na holuba na střeše.
