Blog Martina Faltýna o odchodu Aleše Preslera jsem četl se smutkem. Zasáhla mě ta zpráva. Ještě v únoru napsal příspěvek – a dnes? Netušil jsem, že je smrtelně nemocný. Psal, jako by nebyl.
Alespoň takový mám zpětně dojem.
Uvažoval jsem o tom kdysi. Co bude, až my tu nebudeme. Tady na blogu. Dlouho nic nenapíšeme a pokud nebudeme mít „svého Faltýna“, o našem odchodu se blogerská komunita nebude mít šanci dozvědět. A pak: sejde z internetu, sejde z mysli.
Je to jako ve velké firmě či společnosti. Procházíte přes turnikety a na zdi po vašem boku je vitrína černě lemovaná. Vyvěšují se v ní parte spolupracovníků, které jste při tom počtu (několika stovek či tisíc) ani nemohli znát. Obvykle v den pohřbu ten smutný list lidé z recepce vyndají – a po týdnu dvou po onom kolegovi neštěkne pes. S výjimkou kanceláře (pracoviště), kde po něm zůstalo prázdné místo. Těm lidem bude chybět déle.
Stejně tak Aleš Presler. Ne, politicky, názorově bychom si my dva nejspíš nerozuměli, anebo velice málo. Přesto vím, že tu zůstává prázdné místo. Pole má mnoho brázd a on tu zanechává jednu výraznou. Hodně na něj dnes vzpomínám a děkuji jeho příteli Martinu Faltýnovi, že mi tou smutnou zprávou umožnil o něm v hluboké pietě přemýšlet. Jako o člověku. Cosi mi říká, že o slušném člověku Aleši Preslerovi.
Čest jeho památce!
