Ramadán je sice muslimy považován za svatý měsíc, oni sami se ale příliš svatě nechovají. Důkazem jsou současné střety radikálních muslimů s izraelskou policií na Chrámové hoře i jinde v Jeruzalémě.
A také na jiných místech v Izraeli.
Ostatně nemusí jít ani o ramadán. Známý je obecný scénář jejich chování v pátek („muslimská neděle“). Nejprve polední modlitba, po níž následují násilné nepokoje. Během ramadánu jsou ještě intenzivnější.
Aktuálně to souviselo s nejvýznamnějším dnem, resp. nocí ramadánu: jde o svátek Lajlat al Kadr, který letos připadl na noc ze soboty na neděli (8. - 9. 5.). A souvisí také s izraelským Dnem Jeruzaléma (10. 5.), připomínkou sjednocení města, chcete-li osvobození jeho východní části, v roce 1967.
Islám – náboženství míru? Odpovězme si každý sám.
Erupci ramadánového násilí v Jeruzalém provází předvídatelné, dalo by se říci stereotypní reakce. Teroristé v Pásmu Gazy podporují své soukmenovce vystřelováním raket a posíláním zápalných balonů na izraelské území. Západ „vyzývá ke zdrženlivosti“, arabské či jiné muslimské země více či méně tvrdě Izrael odsuzují, některé vyhrožují.
O co méně racionálního uvažování, o to víc hysterie.
Od arabských států jiný než antiizraelský postoj očekávat nelze. Politováníhodné ale je, že ani země svobodného světa nejsou s to nahlédnout na problém střízlivě, věcně, realisticky.
V kostce. Během ramadánu lze očekávat masivní účast muslimů na Chrámové hoře, řádově v desetitisících. Logicky jsou tudíž posíleny bezpečnostní síly, neboť o pořádek v hlavním městě Izraele se musí postarat pouze a jedině bezpečnostní síly Izraele, nikdo jiný. (Je absurdní, že tak triviální skutečnost je vůbec nutné zdůrazňovat.)
Vše ostatní se odvíjí od chování přítomných věřících. Přijdou-li v míru a po modlitbách v míru odejdou, žádný problém nenastane. To je ovšem iluzorní představa, neboť ke slovu se pravidelně dostává onen „obecný scénář“ uvedený v úvodu. Zejména militantní arabská mládež začne na bezpečnostní síly útočit. Připravenými kameny (izraelská televize KAN11 zveřejnila foto hromady kamenů připravené na Chrámové hoře – kdo ji tam vytvořil a proč? - odkaz ZDE. Mimochodem: nejsou ty koberečky čirou náhodou součástí interiéru mešity Al Aksa? Že by se posvátné místo přeměnilo ve skladiště „munice“? ), Molotovovými koktejly, petardami a jinými předměty. Bezpečnostní síly útoky opětují, díky technice táhnou (musí, jinak by jejich přítomnost neměla smysl) za delší konec provazu, množí se zranění (na obou stranách); ovšemže v řadách těch, kdo násilí vyvolali z logiky věci nepoměrně víc – a svět šílí.
Je to rok co rok, případ po případu, stále jedno a totéž. Nebýt to tak závažné, dalo by se říci, že je to nudně stejné, pořád dokola. Kdo kdy přitom slyšel relevantní a přitom jasný hlas ze západního či arabského světa, který by apeloval ne na Izrael, ale na muslimské útočníky, aby neprovokovali, násilí nevyvolávali, vyzval je ke zdrženlivosti a připomněl jim, že oni jsou příčinou vzniklého napětí. Nevzpomínám si. Naopak: adresátem těchto výzev je v drtivé většině Izrael, v lepším případě „obě strany“.
Jak již zmíněno, na 10. května připadá letos Den Jeruzaléma. Zejména pro věřící Židy jsou tyto sváteční chvíle výzvou navštívit Chrámovou horu, kde v minulosti stály oba Chrámy – po staletí nejposvátnější centrum židovské víry.
Realita? Muslimové vyvolají na Chrámové hoře válku s bezpečnostními silami – a izraelská policie na ni Židům zakáže vstup. Taková byla hlavní zpráva na izraelských anglickojazyčných serverech v pondělí 10. května ráno. Jeden za všechny: titulek na portále Ynetnews:
... zdroj: Ynetnews/10. 5. 2021
Rozhodnutí policie je samozřejmě správné: nebezpečí ze strany militantních Arabů je příliš velké, hrozilo by další a další krveprolití. Problém tu přesto je: zkuste během ramadánu nebo v jeho závěru (končí večer ve středu 12. května) zakázat vstup na Chrámovou horu také muslimům. Nemožné, nepředstavitelné, nemyslitelné. Čili: jedni mohou (muslimští Arabové), jiní nikoli (Židé). Kdo je tedy diskriminován?
Abychom si udělali dokonalejší obrázek o situaci v dnešním Jeruzalémě, nabízím policejní video publikované na YOUTUBE. Je z pondělního (10. 5.) dopoledne. Auto židovského řidiče bylo na rušné silnici u Lví brány napadeno militantními Araby kameny. Řidič při útoku ztratil na chvíli vládu nad svým vozem, najel na zábranu u chodníku a jednoho Araba srazil. Před lynčem ho zachránil policista, který střelbou do vzduchu útočníky rozehnal.
O CO JDE VE ČTVRTI ŠAJCH DŽARRÁH
Web programu ČT24, když v sobotu 8. května informoval o současném dění v izraelském hlavním městě, napsal:
- Ve východojeruzalémské čtvrti Šajch Džarráh Palestinci mezitím demonstrují denně zhruba týden. Protesty souvisejí s odvolacím řízením, v němž má soud rozhodnout o vystěhování desítek Palestinců, do jejichž domů se hodlají nastěhovat židovští osadníci.
Připomeňme: soudy nižší instance již rozhodly – ve prospěch Židů a v neprospěch Arabů; Arabové se odvolali k Nejvyššímu soudu, který měl rozhodnout 10. května, celá věc se ale posunula. Server Times of Israel to 9. května vysvětlil takto: Poté, co rodiny (které se měly dle dřívějších soudních verdiktů vystěhovat; aktuálně jde o čtyři - LS) požádaly generálního prokurátora Avichaie Mandelblita, aby se stal účastníkem řízení, požádala jeho kancelář Nejvyšší soud, aby jí dal dva týdny na projednání žádosti. Nejvyšší soud byl velkorysejší – poskytl Mandelblitovi čas do 8. června; do té doby má zvážit, jak se k žádosti postaví, přičemž pro toto mezidobí byly zmrazeny předchozí verdikty týkající se vystěhování arabských rodin.
Podstatu problému vysvětlil 7. května 2021 na webu Jewishjournal.com právník Misha Danzig.
Šajch Džarráh je arabská čtvrť v Jeruzalémě, která byla založena v roce 1865. Před tím, než během první arabsko-izraelské války obsadilo tuto oblast Zajordánsko, patřila část této lokality Židům. Už před dvěma tisící lety byla tato oblast známá jako „Šimon Hatzadik“ (Šimon Spravedlivý). Nazvána byla po jednom z posledních členů Velkého shromáždění, což byla instituce zřízená v poexilní době, míněno po návratu Židů z babylonského zajetí. K tomu web izraelské ambasády v Praze uvádí:
- Návrat Židů do vlasti pod Ezdrášovým vedením, vybudování Druhého Chrámu na místě Chrámu prvního, opětovné opevnění Jeruzaléma a založení Velkého shromáždění (Kneset Hagdola) jako nejvyššího náboženského a soudního orgánu židovského lidu znamenalo začátek období Druhého Chrámu. V hranicích perské říše byla Judea národem, který vedl vysoký kněz a rada starších v Jeruzalémě.
Pojmenována po Šimonu Hatzadikovi byla tato oblast proto, že je v této části Jeruzaléma pohřben. V roce 1875 koupily hrobku a okolní pozemky Výbor sefardské komunity a Aškenázské shromáždění Izraele. Záhy se lokalita stala domovem Židů, zejména z jemenské diaspory.
Výsledek první arabsko-izraelské války (1948-1949) znamenal, že čtvrť Šajch Džarráh připadla Zajordánsku (později se tato monarchie přejmenovala na Jordánsko). Stalo se něco, o čem se příliš nemluví: Židé zde žijící byli buď zabiti, nebo etnicky vyčištěni. Do jednoho.
Následně svět štkal na osudem „palestinských uprchlíků“. Vybral si ovšem jen ty arabské, o které se jejich „bratři“ ve víře odmítli z politických důvodů postarat; nechali je desetiletí žít v uprchlických táborech. Palestinští židovští uprchlíci z oblastí obsazených Transjordánskem svět příliš nezajímali.
Změnu ve prospěch Židů ze čtvrti Šajch Džarráh přinesla až nová situace po třetí arabsko-izraelské válce. V té bylo Jordánsko poraženo, přišlo o Judeu a Samaří a také o východní část Jeruzaléma včetně námi sledované čtvrti. Ta změna spočívala v tom, že Izrael přijal zákon, který Židům umožnil získat zpět nemovitosti, z nichž byli vyhnáni Zajordánci (a někteří předtím také Brity v době jejich mandátní správy nad Palestinou), pokud disponují platným dokladem o vlastnictví, pakliže současní obyvatelé těchto nemovitostí doklad o nákupu nebo převodu vlastnictví nemají.
Misha Danzig zdůrazňuje, že všechny domy, které jsou předmětem současného soudního řízení, jednak stojí na pozemcích zakoupených v roce 1875 židovskou komunitou, jednak byly ve vlastnictví jednotlivých židovských rodin: ty si je v řádně koupily a tyto transakce byly zaregistrovány jak úřady Osmanské říše (spravovala Palestinu od 16. století do roku 1917), tak úřady britské mandátní správy (skončila 1948).
Z výše uvedeného vyplývá, že jde o soukromý spor dvou stran o vlastnictví, které v právním státě může posoudit a právoplatně rozhodnout toliko soud, resp. s odvolacími řízeními toliko soudy, což se také v této kauze děje.
Protože jde ale o palestinské Araby, kteří se těší zvláštnímu druhu hájení, došlo ke zpolitizování celé věci, stejně jako v případě nepokojů na Chrámové hoře a bezpočtukrát předtím.
Kdyby se vlády západního společenství měly zabývat každý jednotlivým sporem o vlastnictví v každé zemi světa, měly by na programu jednu jedinou agendu – právě tuto. Absurdní představa. Palestinští Arabové, potažmo Arabové jeruzalémští představují jakousi prazvláštní výjimku. Také se ptáte proč?
