Žijeme v prapodivné době. Informaci jsme schopni rozšířit ve zlomku času po celé planetě, přesto se k nám některá dostane s několikaměsíčním zpožděním. To druhé se mi právě stalo. Mojí chybou.
Krajané v Kanadě vydávají dlouhá desetiletí české a slovenské noviny. The New Homeland. Nový domov. Patří k nejvýznamnějším novinám naší komunity na Západě, byť nyní několik měsíců nevycházejí.
Loni 15. listopadu, v posledním čísle roku 2019, uzavřela šéfredaktorka novin Věra Kohoutová redakční sloupek Ke dni těmito slovy:
Bylo to poslední vydání nejen pro loňský rok, ale na další dlouhé měsíce 2020. Paní Věra onemocněla „zubatou chorobou“, jak se sama vyjádřila, jednou z jejích nejzákeřnějších variant – a její život se ze dne na den proměnil. Ještě v prosinci 2019 se na Masaryktownu v Torontu, českém a slovenském krajanském centru, kde sídlí i vydavatel novin - Masarykův ústav, zúčastnila Vánoční večeře, kde ji Mitzie Hunterová, poslankyně ontarijského parlamentu, ocenila za práci pro komunitu včetně vedení Nového domova.
Pak už jsme o ní dlouho neslyšeli.
Pro mě byl rok 2004 rokem přelomovým. Ne ani tak kvůli vstupu ČR do EU,byť i to mělo svůj význam, ale kvůli návštěvě Kanady. Po návratu jsem navázal kontakt s Novým domovem a po nějakém čase jsem se stal pravidelným přispěvatelem. Bylo to v éře, kdy noviny vedl Jan Rotbauer, který je pozvedl graficky i obsahově.
Po asi třech letech došlo k názorovému rozkolu mezi vydavatelem a šéfredaktorem, Jan Rotbauer z novin odešel a já jsem ze solidarity s ním spolupráci s Novým domovem také ukončil. Psal se srpen 2008.
Domníval jsem se, že moje angažmá v Novém domově, které jsem vždy považoval za čest a velice si spolupráce vážil, nadobro skončilo. Mýlil jsem se, jako už mnohokrát v životě – předtím i potom.
Za další tři roky, v srpnu 2011, mě nová šéfredaktorka – ano, Věra Kohoutová – požádala, zda bych nechtěl spolupráci obnovit. Neodmítl jsem – a nelituji. Opak (nabídkou pohrdnout) by znamenal zakopat získanou hřivnu. Byla by to chyba.
Následovala skvělá léta s Novým domovem – až do onoho listopadu 2019.
Pak už jsem jen doufal. Že i když se paní Věra do novin nevrátí, a ty si budou muset najít někoho nového, ona se uzdraví a prožije spokojené stáří. S dobrým pocitem, že vykonala hodně užitečné práce pro krajanskou komunitu. Její stopa je nesmazatelná, nezapomenutelná. Jako stopa všech, kdo v Novém domově pracovali před ní.
V sobotu 13. června 2020 mi přišlo na mysl, že bych měl zasurfovat na internetu a znovu se zajímat o to, jak se vyvíjí dění kolem Nového domova, neboť na webu Masarykova ústavu stále visí oznámení, že opět sloužit komunitě by měly noviny do června 2020. Pak se to stalo: klikl jsem na novinky, které jsem předtím z nějakého důvodu přehlédl, a tam v seznamu příspěvků spatřil jednoduchý odkaz doprovázený tou nehorší předtuchou:
Po rozkliknutí jsem se dozvěděl tu nejsmutnější zprávu:
- Věra zemřela 23. února poté, co poslední dva měsíce svého života strávila v okruhu své rodiny v České republice.
Na místě je ještě jednou poděkovat a paní Věru ujistit, že nebude zapomenuta. Tak jako vděčím za hodně Janu Rotbauerovi a již dříve zesnulé šéfredaktorce Věře Rollerové, té děkuji za to, že mé první příspěvky nehodila do koše, děkuji i paní Věře Kohoutové. Za novou příležitost.
Ironií osudu právě ona, ač stála deset let v čele novin, které přinášely smutné informace o těch, kdo komunitu opustili – a co život, to výjimečný příběh -, nekrolog v Novém domově mít nemohla. Zůstává ale v paměti všech, kdo kdy měli něco společného s Novým domovem, ať už jako čtenáři nebo spolupracovníci.
Čest Vaší památce, paní Věro. A díky ...
•
(Pixabay.com)
