• V reakci na můj článek na blogu iDnes „na okraj dárcovské konference v Káhiře“ (publikován 13/10) napsal mi kritický email čtenář V. S. Klade mi otázky, z nichž některé považuji v kontextu blízkovýchodní krize za zásadní, a proto jsem odpovědi zakomponoval do tohoto příspěvku.
Otázka I:
Agresor je Izrael. Izrael okupuje palestinská území, to je přece fakt, nebo ne? Synonymum pro denacifikaci je desionizace.
Moje reakce:
Co jsou to „palestinská území“, co je to „Palestina“? Palestina je v první řadě název historického území (a původně k němu patřila nejen „Palestina předjordánská“ - na západ o řeky Jordánu, ale také „Palestina zajordánská“ – teritorium na východ od řeky Jordánu; později (1922) britská správa oddělila od „Velké Palestiny“ území na východ od Jordánu, čímž vzniklo Zajordánsko), které se nachází mezi Středozemním mořem a řekou Jordánen a zahrnující jak Jeruzalém, tak poušť Negev až k přístavu Eilat (mezinárodní arbitráž na konci 80. let XX. století rozhodla, že součástí historické Palestiny není sousední Taba – ale to je v rámci našeho tématu nepodstatný detail).
A na území původně celé historické („Velké“) a později „předjordánské“ bylo mezinárodně garantováno (nejen velmocemi, ale i Společností národů, která svěřila Palestinu jako mandátní území Velké Británii), že vznikne národní domovina židovského lidu. Arabský odpor vyvolal konflikt, který přiměl Británii (v té době už Spojené království), aby Palestinu „vrátila“ Spojeným národům (nástupkyni Společnosti národů), které rozhodly, že palestinské území bude rozdělo na arabský a židovský stát. Židovská národní reprezentace plán přijala a vyhlásila Stát Izrael (1948), Arabové svorně odmítli a Izrael vojensky napadli. Byli poraženi, hranice linie příměří se poněkud změnily (vítězný Izrael teritoriálně získal), nicméně palestinští Arabové měli pro vyhlášení vlastního státu dle plánu OSN k dispozici to uzemí, které je dnes často označováno kontroverzním termínem území okupované.
Proč na něm nevznikl palestinský arabský stát? (Poznámka na okraj: kdyby vznikl, sotva by bylo myslitelné, aby se jmenoval Palestina, neboť tehdy ještě fungovala elementání logika a po politické korektnosti nebylo ani stopy.) A opravdu nevznikl? Jistěže vznikl. Část palestinskoarabské reprezetace se rozhodla, že Předjordánsko (Západní břeh) se spojí se Zajordánskem a na území na obou březích Jordánu vznikne nový státní útvar: hášimovská monarchie Jordánsko, přičemž dosud zajordánský panovník (Abdalláh I., pradědeček dnešního jordánského monarchy Abdalláha II.) se stal králem všech Jordánců, tedy Arabů zajordánských i předjordánských – žijících v hranicích nového státu, který zahrnoval také východní část Jeruzaléma (Staré město), čímž vzala za své část plánu OSN 1947, aby Svaté město mělo mezinárodní status – západní část Jeruzaléma se stala hlavním městem Izraele.
Jordánský stát fungoval v takto vzniklých hranicích do června 1967, kdy po další prohrané válce přišel o část svého území, konkrétně o předjordánské provincie Nábulus a Hebron a o městskou část Jeruzalém (zahrnující Betlém, Rammalláh a Jericho). Toto území obsadil Izrael – a pokud bylo možné hovořit o nějakém území jako o okupovaném, pak o Západním břehu do roku 1988, kdy se Jordánsko Západního břehu oficiálně vzdalo. Když v roce 1994 podepsala hášimovská monarchie mírovou smlouvu s Izraelem, pak samozřejmě šlo o Jordánsko v hranicích bývalého Zajordánska.
Předjordánsko (Západní břeh) nebylo od roku 1988 součástí žádného státu; Izrael ho ke svému území nepřipojil a žádný jiný stát, mezinárodně uznaný, na tomto území neexistuje. Nelze tedy hovořit o území Izraelem okupovaném (v tom smyslu, že armáda jednoho státu okupuje území státu jiného), nýbrž o izraelské vojenské přítomnosti na území sporném, neboť to, jaký státní útvar (státní útvary) na něm vznikne (vzniknou) bude, v souladu s dohodami z Oslo, výsledkem mírových rozhovorů mezi izraelskou a palestinskoarabskou reprezentací.
Hovořit proto o Izraeli jako o okupační státu ve vztahu k Západnímu břehu je nepřípustné propagandistické zjednodušení. A ve vztahu k Pásmu Gazy jde o vyloženou lež.
Neboť: zatímco Předjordánsko bylo připojeno na konci 40. let XX. století k Zajordánsku, v Pásmu Gazy byla v září 1948 za přispění Arabské ligy (samozřejmě mimo Zajordánska) a pod faktickou politickou patronací Egypta ustavena konkurenční palestinskoarabská vláda. Ačkoli se prezentovala jako „celopalestinská“ (All-Palestine Government, APG), její působnost byla omezena toliko na Pásmo Gazy. I kdybychom ji vnímali jako útvar, který je výrazem realizace plánu OSN 1947 o rozdělení Palestiny, pak musíme zaznamenat zásadní skutečnost. APG nepřestala existovat v důsledku izraelské „okupace“ po červnové válce 1967, ale rozhodnutím prezidenta Násira, který ji svým dekretem v roce 1959 ze dne na den rozpustil. APG tedy zanikla, nikoli ovšem Pásmo Gazy. Co s ním bylo dál? Bylo spravováno až do zmíněné červnové války 1967 Egyptem, resp. Sjednocenou arabskou republikou. Psalo a hovořilo se tehdy o egyptské okupaci palestinských území? Proč se tedy po červnové válce 1967 hovořilo a psalo (v souvislosti s Pásmem) o izraelské okupaci palestinských území? Jednoduchá odpověď: dvojí metr.
Hovořit a psát o izraelské okupaci v souvislosti s Pásmem dnes ovšem nelze, protože Izrael toto území opustil v roce 2005 po realizaci vlastního plánu jednostranného stažení. Od té doby je Pásmo pod plnou kontrolou palestinských Arabů – se všemi z toho plynoucími důsledky.
Otázka II:
Uznáváte, že Izrael nelegálně okupuje a soustavně nelegálně osidluje další a další území, která mu nepatří a to vše s rozporu s mězinárodním právem?
Moje reakce:
Neuznávám. Na téma okupace viz mé vyjádření výše. Pokud jde o ono nelegální osidlování území, která mu (Izraeli) nepatří, musím se zeptat: existuje nějaký mezinárodně platný právní dokument, který by zakazoval Židům uplatňovat právo dané jim Balfourovou deklarací (BD) a stvrzené Společností národů (že jejich národní domovinou je celá historická Palestina)? Jistěže ne. Je-li součástí národní židovské domoviny (dle BD national home for the Jewish people) Západní břeh (včetně Jeruzaléma), pak v praxi to musí znamenat, že Židé tam mají právo bydlet, žít, budovat svá sídla, pracovat atp. Bránit Židům usazovat se na Západním břehu je stejně absurdní, jako kdyby izraelská vláda zakazovala svým arabským občanům plodit děti – s poukazem na to, že Izrael je židovský stát. Na Západním břehu existují dnes území podléhající dle smluv z Oslo Palestinskoarabské samosprávě (PA)– a dokonce i zde mají Židé právo žít (mají-li Arabové právo žít v Izraeli); o jejich právu žít mimo území PA na Západním břehu nemůže být sebemenších pochyb.
Otázka III:
Myslíte si, že by Gazané stavěli tunely, kdyby nebyli okupováni státem Izrael?
Moje reakce:
Nejenže si to myslím, ale ono to tak je. V Pásmu Gazy není od poloviny září 2005 ani jeden izraelský voják a ani jeden izraelský (židovský) civilista. Pásmo tudíž není okupováno Izraelem – a přesto Gazané tunely budovali.
Konstatování I autora mailu:
Synonymum pro denacifikaci je desionizace.
Moje reakce:
Je to stejný nesmysl, jako kdybychom uvedli, že synonym pro denacifikaci je ve vztahu k ČR „dečechizace“. Sionismus je hnutí, které přivedlo po dvou tisíciletích života v diaspoře židovský národ zpět do jeho pravlasti – Země izraelské. „Desionizovat“ Izrael znamená vyhnat Židy ze Země izraelské zpět do diaspory – přesně o totéž usilovaly arabské státy; s tím, že onou diasporou pro ty méně umírněné byly vlny Středozemního moře.
Konstatování II autora mailu:
Vicepředseda izraelského parlamentu Moshe Feiglin vystoupal na Chrámovou horu, posvátné muslimské místo, a ve svém projevu zde pronesl slova „Vyžeňme všechny muslimy“.
Moje reakce:
Chrámová hora je místo posvátné nejen pro muslimy (jako třetí v pořadí po Mekce a Medíně), ale nesrovnatelně více pro Židy (jako č. 1, neboť zde stály První i Druhý chrám). Přesto Izrael projevil nezměrnou velkorysost a správu Chrámové hory poté, co tato část Jeruzaléma přešla v červnu 1967 pod jeho kontrolu (a později se stala nedílnou součástí izraelské metropole), svěřil muslimské radě Waqf. Jenom pro srovnání: když byla Chrámová hora součástí Jordánska (do červnové války 1967), měli Židé vstup do těchto prostor nekompromisně zakázán.
K Feiglinově návštěvě. Absolutně nechápu, proč by místopředseda parlamentu jakékoliv země nemohl navštívit jakékoli veřejné místo v hlavním městě svého státu – a tudíž neexistuje jediný důvod, proč by místopředseda Knesetu Feiglin či jakýkoli jiný Izraelec nemohl navštívit Chrámovou horu.
K Feiglinově vyjádření. Místopředseda Knesetu neřekl „Vyžeňte všechny muslimy“, ale „I call on the PM to order an immediate removal of all Muslims from the Temple Mount during Sukkot. This would allow Jews to visit freely and safely on the holiday.“ Význam jeho slov: Žádám předsedu vlády, aby nařídil odstranění Muslimů z Chrámové hory během svátku Sukot. To by umožnilo Židům navštívit (Chrámovou horu) během svátků svobodně a bezpečně.
Proč tak na první poslech tvrdé vyjádření? Je málo známou skutečností, že v minulých dnech arabští radikálové (podle Feiglina teroristé – aktivisté Hamasu a Islámského státu) vytvořili z části Chrámové hory v okolí mešity Al Aksa, jakož i ze samotné mešity, lokální centrum terorismu. Vytvořili barikády ze všeho možného, nashromáždili kameny a zápalné láhve s cílem útočit na policii a židovské návštěvníky. Policii se nakonec podařilo barikády odstranit a radilály v mešitě uzavřít, nicméně neblahého cíle bylo odsaženo: věřícím Židům izraelská policie (!) neumožnila v rámci poutního svátku vykonat pouť na nejposvátnější místo judaismu, Chrámovou horu, a to z obav o jejich bezpečnost.
Ano, na Chrámové hoře existují vskutku prapodivné poměry. Obtížně bychom hledali paralelu v jiné zemi. Přesto je to Izrael, koho nez přestání nacházíme na mediálním pranýři. (V souvilosti s Chrámovou horou a izraelskou velkorysostí nelze než konstatovat: za dobrotu na žebrotu.)
