Přední český konzervativní publicista Roman Joch napsal esej „Velký nacionalistický omyl“. Text byl zveřejněn mj. v internetovém deníku Neviditelný pes (2. 2. 2022). Jde o polemiku s knihou „The Virtue of Nationalism“.
Jejím autorem je izraelský politický filozof a biblický učenec Yoram Hazony. Kniha je obhajobou nacionalistického konzervatismu. Její hlavní tezí je, jak vysvětluje Roman Joch, že „národní stát je optimální státní formou, jejíž alternativou je impérium. Nacionalismus je prý dobrý, protože vede k národním státům, jež jako jediné garantují individuální i kolektivní svobodu. Opakem nacionalismu je imperialismus usilující o světovládu … .“ Roman Joch s tímto pojetím zásadně nesouhlasí.
KATOLICISMUS – IMPERIALISMUS, PROTESTANTISMUS – NACIONALISMUS?
Zpochybňuje Hazonyho tezi, že „katolicismus vedl k imperialismu a protestantismus k nacionalismu“, a to následující argumentací: „Prvním středověkým národním státem byla katolická Francie, která vždy odmítala mocenské ambice (německých) císařů. Katolické země si vytvořily svá impéria – španělské, portugalské, rakouské habsburské, a nakonec i francouzské –, ale stejně tak i země protestantské jako Nizozemí nebo Velká Británie. Nakonec právě Británie byla tou největší evropskou imperiální mocností všech dob.“
Uvádím tuto část polemiky jako ilustraci jednoho z dilemat, před která nás zmíněná kniha staví. Má pravdu Hazony, nebo Joch? S přihlédnutím k obsahu předchozího odstavce nemám problém konstatovat: v této věci má pravdu Roman Joch.
Ještě brilantněji se Roman Joch vypořádal s dalším Hazonyho tvrzením, totiž že významným příspěvkem Židů lidstvu byl vznik židovského království (ve starověku). Zde nejprve technická poznámka. Přesnější by bylo použít termín sjednocené izraelské království, které se později rozdělilo na Judské a odtrženecké Izraelské království, ale držme se terminologie v Jochově eseji.
Její autor píše: „Yoram Hazony pak za významný příspěvek starých Židů lidstvu uvádí vznik židovského království. Jenže nebýt židovského náboženství, bylo by toto království nezajímavý státní útvar, jakých bylo kolem mnoho. Dějinně důležitý totiž nebyl židovský stát, nýbrž židovské náboženství: to, že se Bůh zjevil lidem v dějinách a sdělil jim určité pravdy o sobě i o nás. Nebylo pravým proto, že bylo židovským, ale proto, že bylo Božím, Bohem zjeveným, a proto se stalo židovským.“
Klíčová věta v Jochově textu: „Předání dvou desek Desatera na hoře Sinaj bylo mnohem významnější událostí než ustavení prvního krále Saula.“
I to je pravda. Zatímco Desatero má nadčasový, univerzální význam, monarchii si Izraelci ve starověku doslova vyvzdorovali. Sami pro sebe. Zjednodušeně lze říci, že zatímco Desatero je dílem Božím, vznik staroizraelského království je dílem lidským (byť Bohem shovívavě odsouhlaseným).
Podíváme-li se na události, které ustanovení Saula prvním králem Izraele předcházely, zaznamenáme následující. Především: po návratu lidu Izraele z egyptského otroctví do Zaslíbené země byly vůdčími osobnostmi před zřízením monarchie soudci. Prvním byl Mojžíšův nástupce Jozue, posledním Samuel, nejen soudce, ale také prorok. Právě za jeho života došlo ke vzniku království, a to za pozoruhodných okolností.
V 8. kapitole biblické První knihy Samuelovy čteme, že když Samuel zestárl, ustanovil Izraeli za soudce své syny, Joela a Abiáše; oba soudili v Beerševě.
Jenomže nastal problém.
Noví soudci nebyli jako jejich otec. Propadli lakotě, brali úplatky a převraceli právo. Tak nějak si můžeme představit karikaturu spravedlnosti. (Vyhýbám se srovnání se současností.)
Počínání soudců vyvolalo v lidu nelibost. Starší Izraele šli za stařičkým Samuelem, který se stále těšil vysoké autoritě, s požadavkem, který ho překvapil: „Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů.“
Roztrpčený Samuel konzultoval záležitost s Hospodinem. A dostalo se mu odpovědi, která by měla být tučně vytištěna ve všech učebnicích dějepisu:
? „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes, dokazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě. Teď však je uposlechni, ale důrazně je varuj a oznam jim právo krále, který nad nimi bude kralovat.“
PRÁVO KRÁLE
Samuel tak učinil. Zástupcům lidu řekl: „Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu a jezdectvu, aby běhali před jeho vozem. Ustanoví si velitele nad tisíci a nad sty a další, aby pro něho obstarávali orbu a sklizeň, a další, aby pro něho zhotovovali válečnou výzbroj a výstroj jeho vozů. Také dcery vám vezme za mastičkářky, kuchařky a pekařky. Vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům. Z vašich výmlatů a vinic bude vybírat desátky a bude je dávat svým dvořanům a služebníkům. Vezme vám otroky a otrokyně a nejlepší jinochy i osly, aby pro něho pracovali. Bude vybírat desátky z vašich stád, a stanete se jeho otroky. A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.“
Pořád ještě měli zástupci lidu možnost změnit názor. Stáli na křižovatce. Klíčový moment izraelských dějin. Existovala možnost volby. A odpověď zástupců lidu? Jako by Samuelovo varování ani neslyšeli: „Nikoli. Ať je nad námi král! I my chceme být jako všechny ostatní národy. Náš král nás bude soudit a bude před námi vycházet a povede naše boje.“
Bylo rozhodnuto. Za nějaký čas byl mladý muž jménem Saul Samuelem pomazán olejem (staroizraelský rituál v rámci pověření osoby mimořádným úkolem) za prvního krále lidu Izraele. Začaly se psát slavné i méně slavné kapitoly monarchistického období izraelských dějin.
Ne že by zavedení královského úřadu a navazující vznik království nebyly významnými milníky těchto dějin, ale byly a jsou důležité primárně pro lid Izraele. Naproti tomu Desatero, byť také primárně dané lidu Izraele, je trvalý duchovní odkaz, který může sloužit celému lidstvu. Když jsem ve svědectví povolanějších hledal srozumitelnou definici, narazil jsem v rozhovoru s kazatelem Církve bratrské Romanem Cimbulkou zveřejněném na Blog.respekt.cz 20. 7. 2008 na tato kazatelova slova týkající se významu Desatera: „Jiný teolog Nicky Gumbel (anglikánský kněz evangelikálního směru – LS) říká, že jsou to pravidla hry, aby se nám dobře hrálo. Bez pravidel se hra pokazí, a nikdo z ní nemá radost. Pravidla dávají svobodu dobře si zahrát (představte si např. fotbal – bez a s pravidly). Bůh nás jimi nechce omezovat (jak mnozí říkají), ale chce, abychom dovedli dobře žít.“
Stojí to za zamyšlení?
