V předvolebním článku (myšleno časově, nikoli „agitačně“) Jiřího Turnera („Kdo by mohl být ten opravdu nebezpečný vítěz voleb?“/2. 10. 2021) mě zaujal odstavec týkající se prezidenta Miloše Zemana.
Než ho ocituji, dovolím si jeden obecný kompliment. Ačkoli si v tom či onom nemusíme rozumět, jsem toho mínění, že Jiří Turner patří k elitě zdejší blogerské komunity. Píše inteligentně, promyšlen, inspirativně.
A inspirativní je také celý jeho článek, já se však zastavím pouze u „prezidentského“ odstavce. Zde jsou autorovy myšlenky (bez zbytné první věty):
- Jsem zcela zásadním kritikem a odpůrcem stávajícího prezidenta, ale pokud by mě někdo vyzval, abych fakticky uvedl, jak ten naši zemi poškodil, mohl bych mluvit jen o ostudě, pocitu studu a jakémsi tragikomickém příběhu politika, který neuměl včas odejít a kvůli svému zviditelnění se zaprodal nepřátelským mocnostem, kvůli své ješitnosti a mocichtivosti zneužívá volný výklad ústavy a budí u části veřejnosti pohoršení svými excesy, ale nemohl bych asi tvrdit, že by Miloš Zeman změnil naši politickou orientaci a zrušil demokratické principy v naší zemi. Nestali jsme se čínskou provincií ani ruskou gubernií a v domácí politice fakticky neprosadil vůbec nic zásadního.
Nemám v úmyslu výše citované analyzovat, natož kritizovat; v principu vyjadřuji souhlas, vnímám to podobně. Zejména pokud jde o pohled zahraničněpolitický. Vskutku jsme se nestali provincií ČLR, ba ani gubernií RF.
Pokud jde o poslední větu, že v domácí politice neprosadil MZ nic zásadního, v jisté nadsázce bych si dovolil tvrdit, že prosadil: zásadní ohnutí ducha ústavy (ano, vím – Jiří Turner to uvádí také, slovy „volný výklad ústavy“). Zde připomenu slova komentátora Českého rozhlas Plus Jiřího Berounského, která zazněla v éteru 14. listopadu 2017 v příspěvku „Jak Miloš Zeman využívá nejasností v ústavě“:
- A litera nejvyššího zákona je opravdu velmi liberální a benevolentní, čehož lze využít, nebo až zneužít.
Kladu si otázku (nikoli poprvé, dnes tedy inspirován Jiřím Turnerem): Počínal si dosud MZ tak, že bychom mohli některá jeho rozhodnutí vnímat v poloze kdesi mezi využitím a zneužitím konstituce? Domnívám se, že ano. A tvrdím, že když se takto chová hlava demokratického státu, dělá chybu – dává tím špatný příklad, ztrácí morální kredit.
Jsem dalek toho si politiku a politiky idealizovat, ale kdo už jiný by měl mít příkladný respekt k ústavě, když ne člověk, který jej stvrzuje svým podpisem v rámci prezidentského slibu?
A jak už bylo nesčíslněkrát připomenuto, ústava – to není jen text, ale také její duch: ne vše, co není výslovně zakázáno literou konstituce je povoleno. Tak rozumí ústavě a tak vládne státník obdařený „šalomounovskou“ moudrostí. Státník, který je hoden úcty.
Při čtení Turnerova odstavce uvedeného výše jsem si nemohl nevzpomenout na článek 63/1a české konstituce, kde se píše, že prezident „zastupuje stát navenek“. Tři slůvka se zásadním významem. Proč je připomínám?
Jiří Turner v úvodu odstavce o prezidentu MZ píše o „ostudě a pocitu studu“; píše o politikovi, který „kvůli svému zviditelnění se zaprodal nepřátelským mocnostem“.
To je ovšem zásadní problém.
Pokud představitel státu, dokonce nejvyšší, který má v „popisu práce“ zastupovat stát navenek, a přitom působí dojmem, že „kope“ za nepřátelské mocnosti, pak se musíme děsit toho, jak působí navenek celá Česká republika, když platí „jeden hot (prezident) a druhý čehý (vláda, ministr zahraničí)“.
V těchto dnech si připomínáme výročí Mnichova 1938. Zkusme si na okamžik představit nepředstavitelné. Že by vláda generála Syrového tu hanebnost přijala - a prezident Beneš se postavil proti (případně obráceně). Jak by Československo působilo navenek, co by to pro další vývoj znamenalo?
Ne, nechci zde nesmyslně spekulovat. Jen jsem chtěl ilustrovat, inspirován článkem Jiřího Turnera, jak více než podivně působí navenek „politický dvojhlas“ zaznívající z jedné země, „papírově“ jasně ideově ukotvené.
Tou zemí je žel Česká republika.
