• Sobotní (6. 10. 2012) případ ze zastávky na pražském Andělu je děsivější o to, že se mohl stát komukoli z nás. Kromě již dříve položených otázek nabízí jednu další: Jak se má člověk v takové situaci zachovat?
Někteří namítnou: Nevšímat si toho a nechat strážníky, potažmo policii konat. To se snadno řekne, ale hůře splní. Neboť pan Frištenský byl shodou náhod svědkem situace, při níž by mu za jiných okolností když ne občanská povinnost, tak chlapská čest velela konat. Nejen jemu, komukoli z nás na jeho místě.
Kdyby s onou ženou nesmýkl na zem policista, ale dejme tomu její opilý přítel, jen totálně lhostejný člověk by dělal, že se ho to netýká. Když naprosto totéž udělá osoba v unifomě, tak se naopak totální lhostejnost nejen doporučuje, ale i vyplácí, jak patrno.
Chápu: je něco jiného, když s osobou ženského pohlaví smýkne na zem agresivní neurvalec – anebo když tak v rámci nutného zákroku učiní strážci zákona. Problém vyvstane v okamžiku, když se tak stane na veřejnosti a v těsné blízkosti incidentu stojí „normální“ občané.
Protože jejich vnímání celé věci, lhostejno zda útočník („útočník“) má na sobě oděv bezdomovce či uniformu, je stejné, neboť i jejich emoce jsou stejné. Smýknutí se ženou na zem v naší těsné blízkosti, zejména policistou, nota bene jde-li v zásadě o banální přečin, vždy emoce vyvolá. O tom by měli být policisté svými psychology na školeních řádně poučeni a podle toho by měli takovéto situace vyhodnocovat.
Studoval jsem „Andělský videozáznam“ donekonečna – a ačkoli bych rád vyjádřil strážníkům podporu, ani při nejlepší vůli nemohu.
Záznam dostupný na internetu má 6:03 min. Údaje na časové ose se odpočítají zpětně (countdown). Pan Frištenský stojí na zastávce a čeká na tramvaj. V čase 5:54 strážník smýká se ženou. Bez ohledu zda oprávněně či nikoli, Frištenský reaguje tak, jak jsme to všichni měli možnost opakovaně vidět. Jistě, „správně“ se do toho neměl míchat, ale paragrafy jsou jedna věc a lidské svědomí, chlapská čest a obecné zásady slušného chování (takto se se ženou přece nezachází) věc druhá. Vidíme-li na metr před sebou něco, co zavání nespravedlností nebo přehmatem, podvědomě reagujeme. Tak je člověk prostě „nastaven“ - a je to dobře. Opakem je zmíněná totální lhostejnost, což je v konečném důsledku cesta do pekel. (Až budeme ve svízelné situaci my sami, všichni kolem se na nás v kritické chvíli vykašlou, což nás může v extrémním případě stát i život.)
Tím nechci říct, že lidé mají vzít spravedlnost do svých rukou a bránit policii v jejím konání. Chci pouze upozornit na to, že počínání pana Frištenského je zcela pochopitelné, přirozené a jako takové mělo být policisty zohledněno. Připomeňme časovou osu: v 5:54 policista hrubě razí ženu na zem (a smýkal s ní i na zemi). Pan Frištenský se obrací na policistu se slovy, aby to nepřeháněl, neboť každému soudnému člověku by takovéto zacházení jako přehnané nutně připadat muselo. Mimoděk přitom kontaktoval strážníkovu paži (rameno) a v čase 5:45 už je oním policistou z místa odváděn k reklamnímu lightpanelu – a mimo vši pochybnost dává jasně najevo, že nejenže nechce pokračovat v „útoku“ , nýbrž sám navrhuje, aby se odebrali na služebnu Policie ČR (v návalu emocí hovoří o „bezpečnosti“). Tedy, možná naivně, nicméně logicky neb jinou možnost v dané chvíli nemá, se odvolává k „vyšší spravedlnosti“.
Pan Frištenský tedy nejenže neklade odpor, ale odchod na služebnu republikové policie sám iniciuje. Přesto vidíme šokující záběr: v čase 4:05 strážník na pravé straně své uniformy pro cosi sahá, míří tím proti obličeji pana Frištenského a ten v mžiku podezřele "zkrotne". Byl to onen pepřový sprej, o němž se pak mluvilo? Pokud ano, ptám se: Proč, proč, proč?
Zákrok proti panu Frištenskému byl miminálně od tohoto okamžiku zcela nadbytečný, šlo o arogantní demonstraci policejní síly. Zákonnost či nezákonnost chování té i oné strany si netroufám posuzovat. To je věc povolaných. Nabízím pouze svůj pohled občana, který by se, jindy a jinde, mohl ocitnout v hodně podobné situaci.
Příběh nabízí samozřejmě víc otazníků. Pan Frištenský nebyl jediný, kdo v okamžiku, kdy strážník s onou ženou smýkal, nesouhlasně reagoval. Nalevo od pana Frištenského stál občan v tmavé mikině s vodorovnýmy pruhy. Strážníka se také jal odstrčit. Zatímco ale Frištenskému za to, co jsme viděli, hrozí (samozřejmě spíše teoreticky) čtyři roky kriminálu, onoho občana, který se dopustil něčeho velmi podobného, si strážníci vůbec nevšímali. Proč? Jenom proto, že Frištenský byl občansky o něco aktivnější a má zvučnější hlas?
Prozatímní závěr. Opět, jako v případě chrastavského atentátu-neatentátu na prezidenta, musíme děkovat za existenci vizuálních médií. Lhostejno zda jde o televizi či mobilní telefony. V „Andělské kauze“ také majiteli takového mobilu za pohotovou reakci. Jen díky ní jsme mohli být očitými svědky toho, jak se to celé seběhlo. Jen díky ní nebude možné pana Frištenského obvinit z brutálního útoku na veřejného činitele. Jen díky ní nebude možné statečného občana se svědomím poslat za mříže.
A jenom na okraj. Nebyla by přesně tato kauza ideálním námětem pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných? Škoda, že už není aktivní.
