Do všech těch opakujících se zpráv o povolebním dění, dohadování politiků ve sněmovně, zdravotním stavu prezidenta, trápení lidí s cenami elektřiny a plynu a nebezpečí jménem covid přišla ledová sprcha.
Zvěst o odchodu „věčného kluka“ Miroslava Žbirky byla vskutku zvěstí Jobovou. Šok, blesk z čistého nebe. Ta zpráva mě na pár okamžiků zmrazila. Pak jsem řekl ženě: Jdu si vedle na chvíli zahrát. Tím vedle je myšleno do obývacího pokoje, kde mám klávesy a sluchátka: hraju jen sám pro sebe, pro vlastní potěšení, je to mé vnitřní spojení se skladateli.
Uctil jsem památku toho skvělého muzikanta a člověka mojí nejoblíbenější písní z jeho repertoáru – Baladu o poľných vtákoch. S typickým „žbirkovským“ refrénem tvořeným akordy Cdur/Cmaj7/C7/Fdur/Cdur …
Slovy nelze vyjádřit všechnu tu hudební krásu, kterou nás Meky za ta desetiletí obdaroval. Sluší se poděkovat a jeho blízkým vyjádřit upřímnou soustrast. Meky není nahraditelný a všem, kdo ho měli rádi, bude moc chybět.
Přehrával jsem si tu ptačí baladu jednou, dvakrát, třikrát, vychutnával nápěv i harmonii písně – a nechtělo se mi skončit. Leč všechno má své finále, i tato osobní chvilka. Vypnul jsem nástroj, odložil sluchátka a vrátil se do pokoje k ženě.
Právě začal smutný večer ...
... zdroj: pixabay.com
