Den s prezidentem

Přijel jsem do Egypta, tentokrát ale nikoli kvůli korálovému moři, abych doplnil svou podvodní koleci rudomořské fauny. Měl jsem tu čest setkat se s prezidentem.

Nikoli v prezidentském paláci Heliopolis, ale v terénu. Abdel Fatah Sisi měl na sobě polní uniformu, ještě z doby, kdy byl šéfem armády. Navštívili jsme řadu míst, doprovázel nás ještě jeden člen rodiny. Zprvu nebylo úplně jasné, kdo to je. Později se ukázalo, že se jedná o jednu z mých neteří. Tu, co má rysy jako Jennifer Aniston. Bylo jí ale sotva deset a záhy jsme měli zažít hororový příběh.

Procházeli jsme chudými oblastmi země. Lidé žili opravdu skromně, ale Sisiho milovali. V jednom příbytku, který měl podobu obří zemljanky na okraji pouště jsme nahlédli shora dovnitř.

„Hi, Mr. Presidemt! How are you?“, vítali místní vzácného hosta. Byli šťastni, že ho vidí.

Pak jsme byli chvíli sami. Na místě, kde se předtím převlékali vojáci a na zemi zanechali hodnostní insignie, které se přilepují na výložky suchým zipem. Sisi je oddělil na dvě hromady; poddůstojnické jsem si mohl nechat.

„Enlisted are for you.“ Byl jsem trochu zklamán, důstojnické měly větší hodnotu, ale co naplat.

S neteří, co má rysy jako Anistonová, jsme se oddělili, leč ne na dlouho. Sisi za námi přišel, že musí ještě tam a tam. Jestli prý ho doprovodíme. Původně jsme měli v plánu zůstat, odpočívat a hrát hry na tabletu, ale nakonec jsem rozhodl, že ho budeme následovat. Po pár krocích jsem si ale uvědomil, že jsme na tom místě pro odpočinek, byla to jakási velká beduínská lokalita uprostřed města, nechal zapnutý tablet. A dopustil se osudové chyby: neteř nechal na chvíli samotnou.

Pak to přišlo. Proti mě se valil obrovský dav a lidé zoufale volali: „Lion! Lion!“. Na ulici se objevil mohutný lev. Spatřil jsem ho sotva na zlomek sekundy a polila mě hrůza: kousek od něj stála neteř. Sama, bez pomoci, vydána na pospas predátorovi.

Lidská lavina mě nahnala do obrovského domu . Ještě jsem zaslechl: „Ti pitomci tu zabili ovci, nasytili tím spoustu zdejších, ale lev ucítil krev a přihnal se až sem.“

Jako noční můra mě tlačilo vědomí, že tam někde venku zůstala neteř a že se musím prodrat ustrašenými lidmi nacpanými v domě a vysvobodit ji. Současně jsem ale věděl, že tím riskuji život; zvíře mě bezpochyby napadne. Nebylo ale jiné cesty.

Prezident nikde, netěř nikde, kolem bezpočet zpanikařených Egypťanů a za dveřmi lev. Hrůzostrašný pocit.

V tomto rozpoložení přišla záchrana. Otevřel jsem oči, za oknem světlo, na autech námraza. Na západě Čech začínala poslední dubnová sobota 2017.

Pokud se to smí, uzavřu mírně upraveným textem písně Ladislava Štaidla „Ospalé ráno“, na kterou jsem si nemohl nevzpomenout:

Teď ráno bloudí v záclonách.

A zvolna probouzí se den.

A úsvit ke mně svou dlaň vztáh.

A odnesl můj hrůzný sen.

•

... neteř V. (Rodinný archiv.)

... Jennifer A. (Yesmagazin.cz)