V úterý 29. září jsme se dozvěděli, že mezi nimi je i herec Milan Kňažko. Jeho svědectví na Facebooku je hodné pozornosti. Pravidla byla dodržena, a přece skončil v nemocnici.
Pan Kňažko napsal, že v posledních týdnech odehrál několik představení. Účinkující byli bez roušek, diváci s rouškami – tak, jak stanoví předpisy.
A pokračoval: Jsem covid pozitivní, šestý den. Stav se zhoršil a jsem v nemocnici.“ A dále to nejpodstatnější:
Všechny vyzývám, aby nezlehčovali situaci a respektovali nařízení vlády a zdravotníků. Nenošení roušek není projev vlastní svobody, ale bezohlednost vůči svobodě těch, které tím ohrožujeme. Nevěřte laciným exhibicionistům, že covid je jen lehká chřipka. Prodělal jsem desítky chřipkových onemocnění, ale covid nepřeji dokonce ani těm, kdo tyto bludy šíří.
Co zbývá: Popřát brzké uzdravení a vzít si jeho slova k srdci.
Mezitím i na Slovensku zpřísňují pravidla, od 1. října je zákaz veřejných hromadných akci včetně sportovních. To se setkalo s vlnou kritiky, ostře se proti tomu ohradil šéf Slovenského fotbalového svazu Ján Kováčik. Podle webu Sme.sk prohlásil:
Staneme se první zemí v Evropě, v níž budou zakázány fotbalové zápasy. Státy, které mají mnohem horší situaci s pandemií koronavirus hrají a asi vědí proč. (…) Opakuji, v žádné jiné zemi v Evropě nezakázaly fotbalové zápasy. (…) Nejsme parta skautů, kteří si jdou ve volném čase zahrát fotbal.
Klasické dilema v době pandemie.
Pan Kováčik v principu pravdu má, jen v jedné věci jen částečně. Jedna země už fotbalové zápasy zakázala. Není sice přísně geograficky vzato evropská, leč je členem evropské fotbalové unie UEFA. Řeč je samozřejmě o Izraeli. Tam platí od pátku 25. září zákaz všech fotbalových utkání s výjimkou mezinárodních. Důvod je zřejmý: pandemie covidu dosáhla obludných rozměrů.
A v úterý 29. září – po nejdůležitějším svátku Yom Kipur (Den smíření) – izraelský parlament projednal to, co nestihl před židovskou sobotou a zmíněným svátkem smíření. Dal legislativní rámec omezením týkajícím se demonstrací; omezení vyplývají ze současného lockdownu platného od pátku 25. září.
Právě kolem tohoto tématu, kdy se společnost pohybuje mezi dvěma mezními body – zdraví vs demokratické svobody, se vede vášnivá debata. Nejen mezi vládou a opozicí, ale i uvnitř koalice; rozdělena je samozřejmě také společnost.
Ale ani opozice se nestaví jednotně proti omezením, jež by měla redukovat protesty namířené vůči premiérovi. Osobně mě zaujal postoj Naftaliho Bennetta, šéfa pravicové strany Yamina, kterého citoval server Arutz ševa:
Nacházíme se uprostřed celostátního lockdownu a musíme uvalit omezení jak na společné modlitby, tak na protesty. Včera (28. 9.) na Yom Kipur jsem se modlil ve venkovním prostoru za ne zcela jednoduchých okolností a bylo to zajisté možné – a stejně tak je možné, aby lidé protestovali, aniž by se dopouštěli porušení předpisů. Občané mohou protestovat před svými domy – a demokracii se nic nestane.
Jsem téhož názoru. Mimořádná, dokonce extrémně mimořádná situace si žádá mimořádná opatření a tomu se musí podřídit uvažování a chování lidí. Rozumní občané s tím nemohou mít problém. A rozumní politici právě tak. Zjevně k nim patří i Naftali Bennett.
Když jsem připravoval tento článek, přišla zpráva z Kuvajtu, že zemřel jeho vládce, emír Sabah Ahmad Džábir Sabah. Co by to mohlo znamenat? S novým panovníkem změnu politiky. Kdo z mír milujících lidí by si něco takového nepřál. Je tu ale problém. Egyptský web Ahramonline ve zprávě o emírově skonu uvedl, co nedávno z této ropné mocnosti zaznělo: Kuvajt bude poslední (arabskou) zemí, která normalizuje vztahy z Izraelem. Požaduje „spravedlivé a komplexní vyřešení palestinské otázky“. To nevypadá příliš nadějně. Ale třeba nový emír příjemně překvapí. A když ne, jsou tu jiní kandidáti na mírovou dohodu. Mohou tím jedině získat.
Ke kuvajtské zarputilosti jedna poznámka. Po irácké agresi vůči této zemi (srpen 1990) se zformovala mezinárodní koalice, jejímž důležitými členy byly některé arabské státy. Tato koalice pak Kuvajt osvobodila. V průběhu války zaútočil Irák raketami na Izrael, který stál zcela mimo tento konflikt. Izrael místo odvety, na kterou měl plné právo, zachoval zdrženlivost, do bojů se nezapojil – a díky tomu se koalice Západ + Arabové nerozpadla. Nehledě k tomu, že vůdce palestinských Arabů Jásir Arafat se tehdy postavil na stranu agresora - Saddáma Husajna. Na základě těchto skutečností by vnější pozorovatel očekával ze strany Kuvajtu vstřícnější postoj k Izraeli a větší odstup vůči palestinským Arabům. Blízkovýchodní realita je ale přesně opačná.
