Když web tureckého deníku Daily Sabah informoval 4. června 2021 o otevření nejvyšší budovy v Istanbulu, televizní věže Çamlica (369 m), napsal, jaká byla očekávání úřadů: roční návštěvnost 4 miliony lidí, možná více.
Měl to být turistický magnet asijské části města – a také se jím stal. Futuristicky působící dominanta je neodolatelné lákadlo. Jako Eifellovka v Paříži, CN Tower v Torontu nebo Burdž Chalífa v Dubaji.
Ovšem dva návštěvníci na ni nebudou mít ty nejlepší vzpomínky. V těchto dnech se totiž děje něco neuvěřitelného, byť pro paranoidní režim tureckého prezidenta Erdogana příznačného.
Zmíněný Daily Sabah přinesl v sobotu 13. listopadu následující zprávu (obr. 1 – titulek):
... obr. 1/
V článku se píše, že izraelský pár a jeden turecký občan čelí obvinění ze špionáže poté, co byli v zatčeni kvůli fotografování rezidence prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana z istanbulské věže Çamlica. Podle novin se vše seběhlo tak, že zaměstnanci restaurační části věže viděli oba Izraelce a tureckého občana, jak fotí Erdoganovo sídlo a přivolali policii, která všechny tři zatkla a odvezla k výslechu. Následně byli umístěni do vazby, přičemž podle úřadů čelí obvinění z „politické a vojenské špionáže“.
Absurdní.
V Izraeli vyvolal tento zvrat v jinak standardním narozeninovém výletu do Istanbulu šok. Především proto, že oba Izraelci žádní špioni nejsou. Oba čtyřicátníci, Mordy a Natali Okninovi z Modinu v centrálním Izraeli, pracují jako řidiči autobusu ve společnosti Egged. Rezidenci tureckého prezidenta vyfotografovali jako turistickou zajímavost a jako takovou ji poslali příbuzným v rodinné skupině na WhatsAppu. Podle izraelských médií netušili, že je něco takového zakázané.
Dle mého soukromého názoru si neuvědomili, do jaké země se vypravili (mělo jít o překvapení – dárek k narozeninám pro Natali od manžela): do země, jejíž režim se od pokusu o převrat proti Erdoganovi (2016) chová v mnoha ohledech hystericky, extrémně podezíravě, ba paranoidně. Stačí připomenout masivní zatýkání a čistky ve veřejné správě a v armádě.
Údajným nepřítelem státu (Erdogana) je v Turecko kde kdo, věznice jsou plné nejen skutečných, ale také domnělých stoupenců pučistů a v USA žijícího islámského kazatele Fethullaha Gülena (který spojení se strůjci pokusu o převrat striktně odmítl) – a tudíž lidí, o jejichž skutečné vině je možné s úspěchem pochybovat.
Jako příklad mohu uvést zatčení a uvěznění amerického pastora evangelikální presbyterní církve Andrewa Brunsona (2016), který v Izmiru (Smyrně) založil a vedl křesťanský sbor. Nesmyslně byl obviněn z podpory terorismu a špionáže. Na svobodu se dostal po rozhodné akci prezidenta Trumpa a masivním tlaku americké administrativy na Ankaru. O tom, že pastor byl zneužit tureckým režimem jako rukojmí svědčí fakt, že v roce 2017 Erdogan navrhl Američanům výměnný obchod: Dejte nám Gülena, my vám dáme Brunsona. Spojené státy tuto hanebnost odmítly.
Turecko po americkém tlaku později, v říjnu 2018, sice Brunsona odsoudilo, ale pouze na dobu, kterou do té doby strávil ve vazbě a po vynesení rozsudku byl propuštěn. Účelovost z toho trčí stejně viditelně jako věž Çamlica na panoramatu metropole na Bosporu. Lze se oprávněně domnívat, že nebýt této aktivity z nejvyšších míst, strávil by pastor v tureckém kriminále nesrovnatelně delší dobu.
Na základě této kauzy je zřejmé, že o nynější turecké justici (a orgánech činných v trestním řízení vůbec) si nelze dělat sebemenší iluze. Platí to právě tak o počínání těchto orgánů kauze manželů Okninových.
Také v Izraeli se o případ zajímají nejvyšší místa (prezident, premiér, ministr zahraničí, lídr opozice), což je pro další vývoj kauzy velmi důležité (jako zájem prezidenta Trumpa o pastora Brunsona).
V pátek 12. 11. se ovšem jejich vyhlídky zhoršily. Zatímco o den dříve psaly izraelské servery s odkazem na zprávy z Turecka v optimistickém tónu – všeobecně se očekávalo, že soud rozhodne o jejich deportaci a půlročním zákazu vstupu do země, druhý den přišla studená sprcha. Jejich vazba byla prosloužena o dalších dvacet dnů.
Za zmínku stojí myšlenka Nira Jaslovitze, advokáta zadržených; myšlenka, která musí napadnout každého normálně uvažujícího člověka. Volně interpretováno: podezírat turisty, kteří si vyfotí z veřejně přístupné věže nějakou budovu, byť rezidenci hlavy státu, ze špionáže v době, kdy lze ze satelitu pořídit snímek zobrazující čas na našich hodinkách je paranoidní a krajně znepokojivé.
Věc má i svoji neblahou lidskou stránku. Manželé mají doma pětiletého autistického syna (hlídaného příbuznými) , s nímž do svého zatčení pravidelně přes sociální sítě komunikovali. Tyto kontakty rázem ustaly – a chlapec se nyní stále ptá, kde je máma s tátou. A ptát se bude zřejmě dlouho, neb máma s tátou se dostali do spárů orgánů režimu, který umí v mžiku udělat z komára velblouda a z chlapcových rodičů agenty Mossadu.
Osobní poznámka. Dovedu se vžít do jejich pocitů, maje za sebou podobný, byť o několik levelů méně nemilý zážitek. Stalo se to v egyptské Tabě. Když jsme sjeli autobusem z letiště v sinajských horách do pobřežní oblasti, nechal jsem, bez jakéhokoli špionážního úmyslu, u prvního kontrolního stanoviště kameru zapnutou v režimu stand-by. Bdělé oko jednoho policisty v civilu (možná příslušníka tajné služby) ovšem zaznamenalo, že jsem několik sekund před tím check-point kameroval; onen činitel s pistolí u pasu vtrhl do autobusu a po nepříjemném konfliktu, kdy mi naznačoval to nejhorší (dával si dlaň horizontálně ke svému krku), mě donutil těch několik sekund záznamu smazat a teprve pak mohl autobus pokračovat dál. (Těžko říci, jak bych dopadl, kdyby se totéž stalo v dnešním Turecku; můj sinajský příběh se datuje do doby závěru Mubarakovy éry).
Absurdní? Právě tak jako příběh Okninových.
Zpráva ze sobotního večera (13. 11.) uvedená na serveru The Times of Israel uvádí, že turecká prokuratura se rozhoduje mezi dvěma trestnými činy: mezi špionáží nebo údajně méně závažným poškozováním národní bezpečnosti státu. Tak trochu z deště pod okap: ani jedno nevěstí nic dobrého.
Pokračování příště ...
•
FOTOODKAZY
Věž Çamlica ZDE
Manželé Okninovi ZDE
