Jmenovitě ty z mužského maratonu a běhu žen na 10 tisíc metrů. V těchto disciplínách získali Izraelci jednu zlatou, jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile. Přesto jsou bezcenné.
Myslí si to totiž přispěvatel do diskuse pod mým článkem na blogu iDNES z 15. 8. 2022, v němž jsem o tomto úspěchu izraelských atletů informoval („V Mnichově po padesáti letech“). Pan Jakub Šolc napsal:
„Asijská země Izrael posílá na ME běžce z Afriky. Cena takových medailí je nulová.“
Tato věta je natolik hloupá i nebezpečná, a svědčí o takové elementární neznalosti, že si vyžaduje reakci v samostatném článku.
Pro ty, kdo nejsou v obraze. Izrael získal během úvodního dne nynějšího mnichovského šampionátu čtyři medaile:
Zlato … maratonský tým mužů
Stříbro … maraton - jednotlivci (Marhu Teferi)
Bronz … maraton – jednotlivci (Gashau Ayale)
Bronz … běh žen na 10 tisíc m (Lonah Chemtai Salpeterová)
Ano, všichni tři jmenovaní, a kromě nich i další členové izraelského maratonského týmu mužů (dokonce čtyři z pěti), jsou černé pleti původem z Afriky. V Izraeli získali občanství a jako vynikající sportovci reprezentují izraelskou atletiku na mezinárodních akcích (proč na ME si řekneme níže).
Kdyby někdo původem z ciziny, třeba i sportovec černé pleti, získal v ČR občanství, reprezentoval naši zemi na mistrovství Evropy a vybojoval zlato, byl by takový kov bezcenný?
Je snad bezcenný mistrovský titul vítěze nejvyšší české fotbalové ligy jenom proto, že v jeho kádru hrají černoši z Afriky?
Cena medailí „černých Izraelců“ je natolik „nulová“, že izraelský ministr sportu Hili Tropper atletům do Mnichova vzkázal: „Píše se historie na evropských šampionátech. Úžasné úspěchy pro Izrael. Jsme na vás pyšní.“
Ano, celý sportovní Izrael je na své medailisty pyšný.
Olympijský výbor Izraele v prohlášení uvedl, že byl dojat k slzám, když zažil vzrušující kontinuitu izraelského sportu na půdě Mnichova 50 let po masakru na OH 1972.
Nulová hodnota medailí? Nikoli!
Je tu ale ještě něco, co je zásadní. Kdyby měl pan Šolc pravdu a medaile by měly nulovou hodnotu z důvodu, že atleti nejsou Židé, pak bychom museli dát za pravdu těm, kdo šíří po světě propagandistickou hanebnost, že Izrael je státem rasistickým, státem apartheidu.
Sportovní příběh z Mnichova 2022, který v tomto článku připomínáme, je nejlepším důkazem toho, že jde o sprostou, drzou a odpornou protiizraelskou lež.
A že Izraelci soutěží na mistrovství Evropy, ač jsou státem ležícím na asijském kontinentu? I to má svůj důvod. Izraelští sportovci se po vzniku svého státu skutečně účastnili nikoli evropských, ale asijských kontinentálních akci, mimo jiné Asijských her. Ovšem pouze do té doby, než byl Izrael z politických důvodů, jimž dominovala fanatická protiizraelská nenávist ze strany muslimských zemí, z asijských sportovních akcí vyloučen.
Následně se stal členem evropských sportovních organizací, nejen Evropské atletické asociace, ale také třeba fotbalové UEFA a jiných. Proto reprezentanti asijského Izraele startují na atletickém mistrovství Evropy, proto hraje Izrael evropské fotbalové kvalifikace, proto působí izraelské fotbalové celky v evropských klubových soutěžích včetně Ligy mistrů.
Samozřejmě: kdyby se arabské země v Asii chovaly v duchu fair play, neupřednostnily ohavnou a diskriminační politicky motivovanou nenávist před sportovními a olympijskými principy, jedním slovem kdyby se chovaly normálně, Izrael by mohl být i nadále účastníkem kontinentálních sportovních akcí v Asii – a pan Šolc a podobně smýšlející by neměli problém a jmenovitě pan Šolc by se nemusel veřejně zesměšňovat psaním urážlivých nesmyslů o nulové ceně medailí aktuálně vybojovaných na atletickém ME izraelskými běžci. (Nechci nikomu nic podsouvat, ale nezavání právě toto rasismem?)
