Ad kauza Opočno: Když jedna nespravedlnost plodí další

Ústavní soud rozhodl. Zámek Opočno zůstane státu. Mám s tím verdiktem problém. Jako občan. Velí mi tak svědomí a zdravý rozum. Nemohu se s mířit s tím, co se dělo po osvobození 1945.

Opět se potvrdily mé zásadní výhrady k režimu, který u nás vládl mezi květnem 1945 a 25. únorem 1948. Byl to prapodivný hybrid, něco mezi demokracií a totalitou, jakási národněfrontová polodemokracie bez opozice, kde se odehrávaly neméně prapodivné věci.

Mé svědomí a můj cit pro spravedlnost říká, že když někomu byl zkonfiskován (1942) majetek německými nacionálněsocialistickými zrůdami, nota bene s odůvodněním, že majitel je nepřítel Říše, pak bych považoval za samozřejmé, že po osvobození bude tento majetek vlastníkům automaticky vrácen.

To se ovšem nestalo – a pak se musíme podívat pravdě do očí a přiznat si, že režim 1945 -1948 byl nespravedlivý. Zkuste si představit, že vaše rodina by byla v podobné situaci. Nacisté by vaše předky označili za nepřátele Říše, zkonfiskovali by jim dejme tomu vilu, která by jim po válce nebyla vrácena, ale stala se majetkem osvobozeného státu. Aniž by se vaši předkové jakkoli provinili. Bylo by to fér? Nikoli. Bylo by nemravné, nespravedlivé, zločinné.

Jelikož se takovéto věci děly – viz naše kauza Opočno -, mám problém i s tím, že restituční hranicí je 25. únor 1948. To je ale složitější téma, které není námětem tohoto článku.

Vraťme se ale k Opočnu. Lidové noviny na svém webu k rozhodnutí ÚS 19. května napsaly:

• ÚS zdůraznil, že nelze pochybovat o zločinnosti konfiskační praxe nacistických úřadů, restituční zákonodárství však nemohlo odčinit všechny křivdy. „Sedm desítek let po skončení války je tato reparace nesmírně obtížná, ne-li nemožná“ (říká soudce zpravodaj ÚS Radovan Suchánek).

Osobně soudím, že v tomto případě by reparace zase tak obtížná nebyla. Stačilo málo: uznat legitimní nárok Kristiny Coloredo-Mansfeldové a zámek jí vrátit. Tím, že se tak nestalo český stát chtě nechtě pokračuje v nespravedlnosti, která rod Colored-Mansfeld postihla za nacistů, pak k ní zásadním způsobem přispěl režim 3. republiky, samozřejmě plynule pokračovala za komunistické vlády a bohužel, pokračuje i nyní, za režimu demokratického.

Považuji za politováníhodné, že nynější český stát prostřednictvím své justice jednou provždy nenapravil křivdu spáchanou na rodu Colloredo-Mansfeld nacisty, když už tak neučinil poválečný národněfrontový režim. Promarněná příležitost.

Toto píšu s vědomím toho, že rod Colloredů v přelomové době českých dějin, v časech třicetileté války, stál na opačné straně, než které patří mé sympatie, tedy na straně habsburské. Přesto si myslím, že pokud Colloredo-Mansfeldové právoplatně vlastnili zámek Opočno v době, kdy byl nacisty zkonfiskován, pak za předpokladu, že se za války neprovinili proti československému státu a českému národu, měl jim být zámek po osvobození vrácen. Nestalo-li se tak, měl jim být vrácen po obnovení doby svobody, tedy bezprostředně po listopadu 1989.

Vycházím z toho, že se tehdejší majitel zámku. Josef Leopold Colloredo-Mansfeld vůči ČSR a českému národu neprovinil. Jenom připomenu, že v září 1939 (!) připojil svůj podpis k Prohlášení historické šlechty, kterým se přihlásila k sounáležitosti s českým národem a že za války byl totálně nasazen.

A ještě obecná poznámka. Osobně nepovažuji za zločin, pakliže se při posledním sčítání lidu za první republiky (1930) někdo, kdo byl vychován v německém jazykovém prostředí, přihlásil k německé národnosti – německy mluvili i mnozí Židé; to samo o sobě nechápu jako relevantní důvod opravňující stát, aby dotyčného okradl. Pokud takové problematické zásady zavedl režim prezidenta Beneše, měly být po obnovení demokracie po listopadu 1989 nespravedlivé důsledky těchto zásad napraveny.

Odmítnutím dát průchod spravedlnosti v kauze Opočno se současný režim stává do jisté míry spoluviníkem předchozí nespravedlnosti. V tom smyslu, že ji mohl napravit, ale neučinil tak. Pokud takto uvažuje Kristina Coloredo-Mansfeldová, lze jejímu postoji porozumět.