Kdy má část nějakého státu právo se od něj odtrhnout?

Díval jsem se nedávno v televizi na seriál o americké občanské válce, která vlastně vypukla především proto, že Konfederace, tedy jih USA, se chtěla kvůli zachování otroctví odtrhnout od zbytku země. 

Unie, tedy sever, něco takového ovšem odmítala a nakonec ji během bojů, kdy údajně zahynulo víc amerických vojáků než v obou světových válkách, porazila. To mne přivedlo k zamyšlení, kdy se nějaká část toho či onoho státu může osamostatnit a kdy ne, pokud se něco takového vůbec dá definovat.

Někdy, ne-li často, centrální vláda příslušné země pošle na tu její část, která se hodlá „udělat pro sebe“, armádu a utopí ji v krvi. Příkladem za všechny budiž africká Nigérie, od níž se v roce 1967 pod názvem Republika Biafra odtrhly provincie na jihovýchodě, ale po téměř tři roky trvající občanské válce ji federální vojska opět přivedla k poslušnosti, přičemž v bojích padlo zhruba sto tisíc mužů a podle některých odhadů až dva milióny civilních obyvatel zemřelo hlady (zajímavé přitom je, že Velká Británie a Sovětský svaz, tedy velcí nepřátelé, podporovaly zachování celistvosti Nigérie, zatímco Francie či například Izrael stály na straně Biafry).

 Jindy je snaha určité provincie o odštěpení také potlačena silou, ale krev buď vůbec neteče, nebo jen sporadicky. Tak dopadlo nedávné úsilí Katalánska nebýt už na základě uspořádaného referenda součástí Španělska, jelikož vláda v Madridu vysláním policejních jednotek, které sice i střílely, ale údajně „pouze“ gumovými projektily, něčemu takovému zabránila (jak v tomto případě, tak v případě Biafry se mimochodem chtěly osamostatnit ty nejbohatší části příslušných států).  

Poněkud atypickým příkladem odtržení nějaké části státu je pak tzv. Severní Kypr, který uznává pouze jediná země na světě, a to Turecko. Nevznikl totiž v důsledku nějakého povstání místních obyvatel, nýbrž okupací severu dotyčného středomořského ostrova tureckou armádou, i když v zájmu objektivnosti je třeba dodat, že invazi předcházel pokus tehdejší fašistické vlády v Aténách učinit Kypr součástí Řecka.

Ozbrojeným zásahem, tentokrát federální jugoslávské armády, skončilo také rozhodnutí Chorvatska vyhlásit samostatnost, a konflikt pak pokračoval několik let trvající občanskou válkou plnou násilí (Slovinsku se vyhnula, protože na letišti v jejím hlavním městě Lublani nedovolila přistát letadlům vyslaným vládou v Bělehradě). Je ovšem otázkou, zda v případě SFRJ čili Socialistické federativní republiky Jugoslávie lze ještě hovořit o odtržení nějaké části od původního celku, protože nakonec došlo k jejímu rozpadu na sedm nezávislých států.

Podobně neúspěšně skončila i snaha Velké Británie udržet si po první světové válce pod svou nadvládou Irsko, i když proti jeho povstalcům nasadila své vojenské jednotky a přes dva roky se na tomto ostrově válčilo. Jiným příkladem země, které se i přes napadení ozbrojenými silami té „mateřské“ podařilo uhájit samostatnost, kterou předtím vyhlásila, je pak Bangladéš, do roku 1970 součást Pákistánu, i když jeho vojáci během bojů údajně zabili tři sta tisíc až tři milióny tamních obyvatel (a znásilnili dvě stě až čtyři sta tisíc místních žen).

Lze tedy udělat závěr, že nějaké části státu se podaří osamostatnit, pouze pokud má dost sil (nebo podporu jiné země, jak to bylo v případě Bangladéše, které pomáhala Indie) čelit ozbrojené intervenci vojsk centrální vlády? V žádném případě, příkladem budiž nejen v devadesátých letech Slovensko, ale už na začátku dvacátého století Finsko – to vyhlásilo nezávislost bezprostředně poté, co v Petrohradě vypukla bolševická revoluce, konkrétně 6. prosince roku 1917, a její vůdce Lenin ji kupodivu uznal, buď opravdu z čirého idealismu, protože carské Rusko označoval za „žalář národů“, nebo proto, že neměl sílu jej v novém státě udržet.

Aby to navíc bylo ještě zamotanější, máme zde i příklady, kdy se naopak dvě země spojí v jednu, i když momentálně mne napadá pouze Tanganika a Zanzibar, které vytvořily jeden územní celek v roce 1964, pravda až poté, co na druhém z obou jmenovaných států proběhla revoluce, při níž zahynulo dvacet tisíc lidí. Podobně se ale vlastně koncem padesátých let minulého století „daly dohromady“ Egypt a Sýrie, ovšem jejich Sjednocená arabská republika vydržela jen něco přes tři roky, protože první tu druhou de facto ovládala.

Na otázku vyslovenou v titulku blogu jsem ovšem odpovědět nedokázal, takže mi nezbývá než nechat případnou odpověď na těch, kdo si jej přečtou.