V souvislosti s blížícím se výročím invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa jsem si ze svého archivu znovu vytáhl výstřižek s článkem „Experiment roku 1968 očima spisovatelů“, který vyšel vloni touto dobou v Mladé frontě.
Učitelka českého jazyka a bloggerka Veronika Valíková v něm zdůrazňuje, že i tito lidé „se mnohdy ostře rozcházeli ve svých názorech“ na možnosti přežití tzv. Pražského jara. „Zatímco Kohout, Vaculík, Kundera a částečně i Havel pokusu o reformu českého socialismu v roce 1968 do jisté míry věřili,“ třeba Josef Škvorecký, středostavovský synek s křesťanskými kořeny, jehož světem se stala angloamerická literatura, byl nejen kvůli komunistické šikaně po vydání Zbabělců skeptičtější“ (s podobnou mírou pesimismu mimochodem podle mých informací vnímal tehdejší vývoj v naší zemi i Pavel Tigrid.) Hrdina Škvoreckého románu Mirákl, připomíná Valíková, „s mírným zděšením sleduje, jak i lidé rozumní propadají nakažlivému přesvědčení, že si malá země uvnitř socialistického bloku sama vydupe právo na vlastní cestu a nedostane přes uši“.
„Po bitvě každý generálem,“ praví lidové úsloví. Přesto mi to nedá, abych se nad možností úspěchu Pražského jara - a také dvacetiletým obdobím normalizace následujícím po vpádu cizích armád na československé území – nezamyslel, i když jsem v té době žil ve Velké Británii a vše sledoval jen tak říkajíc z dálky, z tamních sdělovacích prostředků.
Jedna ze zásadních otázek, která mi leží v hlavě, je, zda v prvním pololetí roku 1968 opravdu nešlo provést jen určité politické a ekonomické reformy, aby je tehdejší vedení v Moskvě v čele s Leonidem Brežněvem ještě strávilo, jinými slovy zda nebylo možné to provést tak, aby „se vlk nažral a koza zůstala celá“ (případní čtenáři tohoto blogu nechť mi prominou, pokud budou podobný názor shledávat cynickým). Přemýšlím, zda se v tehdejším předsednictvu Komunistické strany Československa nenašel ani jeden člen, samozřejmě pomineme-li odpůrce JAKÝCHKOLIV reforem v čele s Vasilem Biľakem, který by jejího prvního tajemníka Alexandera Dubčeka naléhavě upozornil, že liberalizaci je nutno částečně zpomalit, jinak hrozí, že k nám „Rusové vtrhnou“.
Spisovatelé, abych se vrátil k úvaze paní Valíkové, tuto roli plnit dost dobře nemohli; měli sice ve společnosti významné slovo a jejich projevy na IV. sjezdu Pražské jaro svým způsobem zahájily (i když de facto se tak stalo až odvoláním Antonína Novotného z nejvyšší funkce v KSČ), nicméně schopnost „umravnit tehdejší radikály“ a zažehnat tak hrozbu invaze ze strany cizí mocnosti disponovali jen vrcholní politici, v tomto případě již zmíněné politbyro komunistické strany. Varováním pro jeho členy přitom mohlo být obsazení Maďarska sovětskými tanky o dvanáct let dříve poté, co tam vypuklo protikomunistické povstání, Dubčeka a spol. ovšem možná ukolébalo, že tentokrát stála v čele společenských přeměn strana stejného charakteru (tedy alespoň teoreticky), jaká vládla u našeho mocného východního souseda.
Československo a Maďarsko se přitom výrazně lišily i v desetiletích následujících po „internacionální pomoci“, i když náležely do jednoho „socialistického tábora“ (dnes bychom řekli do „poslední koloniální říše“). V dubnu 1969 sice Dubčeka v nejvyšší funkci vystřídal Gustáv Husák, který odmítal naléhání Biľaka, aby všichni reformisté skončili ve vězení (docházelo „pouze“ k jejich propouštění z práce), v zásadě se však v Československu dostali k moci lidé vysloveně konzervativní, a to je ještě mírně řečeno.
To u jihovýchodního souseda se situace začala vyvíjet jiným směrem, jak si nepochybně řada starších čtenářů stránek www.iblog.cz vybavuje. Bezprostředně po invazi naší země sice prý jeho de facto nejvyšší představitel János Kádár zastavil reformy, které byly spuštěny ještě před ní, ale postupně jim opět dal zelenou – a po nějakém čase se svět nestačil divit. Západ přišel v souvislosti s Maďarskem s termínem „gulášový komunismus“ a Češi a Slováci tam začali jezdit nakupovat modernější oblečení nebo třeba shlédnout nejnovější americké i jiné filmy, já sám jsem například během mého pobytu v Budapešti na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zvládl jak Formanovy Vlasy, tak Bertolucciho Poslední tango v Paříži (Hvězdné války se na potvoru zrovna ten týden nedávaly). V soukromě vlastněných trafikách jsem navíc viděl prodávat videokazety, kde americká herečka Jane Fondová předváděla, jak se cvičí aerobic, a místopředseda tamní akademie věd zodpovědný za oblast společenských věd, abych pohlédl i trochu jiným směrem, měl tehdy zrovna za sebou, jak jsem zjistil, roční stáž ve Spojených státech. Věci v tehdejším totalitním Československu prostě naprosto nemyslitelné.
János Kádár byl podle mého názoru moudřejší politik než Alexander Dubček a Gustáv Husák. Po potlačení „kontrarevoluce“ z roku 1956 sice nechal popravit tisíce, ne-li desítky tisíc účastníků tohoto protikomunistického povstání (historici mne nepochybně v jejich počtu opraví), později však postupoval v duchu hesla „politika je umění možného“. V době, kdy vládl, na rozdíl od vůdců Pražského jara nedovolil, aby se veřejně volalo po vystoupení jeho země z vojenského paktu zvaného Varšavská smlouva nebo vykřikovalo „Bez Sovětského svazu na věčné časy“, ale zároveň ji na rozdíl od našich normalizátorů alespoň částečně přiblížil vyspělému Západu, a to nejen hospodářsky, ale i v oblasti vědy a kultury.
Je ovšem pravda, že měl oproti oběma našim výše zmíněným nejvyšším představitelům jednu velkou výhodu – v Kremlu asi jen velmi málo lidí rozumělo maďarštině…
