Ten listopad me zastihl v hospode. Nekterí, kdož me znají, by to okamžite komentovali: kde jinde. Ale duvod byl jiný. Byl jsem tehdy majitelem výletní restaurace ve Frankfurtu - Sachsenhausen s krásným jménem Affentorschänke. Prodával jsem jablkové víno, zde národní nápoj.
I když jsem byl legálne v Nemecku, zjistil jsem, že príslušníci šustákové armády zvaní StB o me založili svazek a sledovali me i zde. Oficiálne mi ovšem sdelili, že návšteva v tehdejší CSSR není v zájmu tohoto státu. Musím dodat, že jsem to nejen pochopil, ale také jsem tomu rozumel. Byl jsem živlem, jsem a asi budu. A domu jsem tehdy už ani nechtel jet. Vždyt to tehdy melo být stejne na vecné casy, a tak jsem si svuj život za ta léta v Nemecku již usporádal, mel rodinu a byl spokojený.
A pak jednou hlásili, že prišel listopad, Ceskoslovensko otevrelo hranice a víza se dávají prímo na hranici. Že prý tam je revoluce. A tak jsme vyrazili na Pomezí, kde nám dali za 10 západních marek bez problému vízum do CSSR.
Byl jsem zdešený, když jsme prejeli hranice. Všude byla tma jako .... ale ríkal jsem si, že to snad bude ráno lepší.Mýlil jsem se a zjistil jsem, že jsem prijel do jiného sveta po 19 letech. Navštívil jsem svou školu, ekonomku v Žatci, kde jsem boril CSM a organizoval ntrarevoluci“ a byl pozván do sborovny. Zde byli až moc vlídní a požádali me o malou prednášku a besedu. Když jsem jim rekl, že to musí zacít od podlahy a musí si uvedomit, že Lenin byl terorista, tak nastalo takové ticho, že byste slyšeli pád špendlíku na podlahu. To bylo na ne moc. A tak se pokusili tu „diskuzi“ nejak vlídne skoncit. Já jim rozumel.
Šel jsem k otci na hrob, zapálil svícku, zaplakal a šel na pivo a pár becherovek. Byl jsem také na schuzi OF v sálu na Lvu; to me ale hrozne nudilo, protože lidé tam mluvili stejne jako v roce 1968. To me nudilo. Poprosil jsem tedy svého prítele, aby me odvezl domu. Tedy do Frankfurtu, k mé rodine a dceri. Nemohl jsem pochopit, že toto byl 20 let muj domov a domovina. Jezdil jsem do Ceska již jen jednou v roce: na dušicky a obcas na docesnou.
Teprve v roce 1990 se to zmenilo. To jsem byl požádán práteli o spolupráci ve sdružení rodáku. A pak to zacalo... Nyní jezdím více než pravidelne, vracím se sice také rád znovu domu, tedy do Frankfurtu. Ale zjistil jsem že Žatec je nejen moje rodište, domovina, mládí, ale i mnoho více...
Otokar Löbl, Žatec, Frankfurt am Main. . .
