„Přestaňte čekat, že vám někdo ukáže řešení. Vy jste řešení!“ říká v inscenaci „Commander“ třináctiletý hošík cizím akcentem s důrazem Führera. Titulek je citát Friedricha Nietzscheho.
Úvodní titulek blogu v inscenaci chyběl, ale mohl tam být…
Inscenace byla rozdělena na divadelní část - pohybové divadlo, ukazuje společnost tvořenou nezralými jedinci, kteří svůj život nežijí, ale hrají jako hru. Soutěží o své místo ve světě, jdou za odměnami a musí neustále dokazovat svůj výkon a vhodnost pro pozici, kterou zastávají, aby se udrželi v „levelu“. Jinak vypadávají ze hry. Jsme skutečně dospělí, nebo jsme společenstvím posedlých hráčů, kteří se a chovají jako děti, bez plného vědomí důsledků svého jednání?
Druhá část je audiovizuální: přesazuje autentické dialogy z virtuálního prostředí do situací v reálném světě a ukazuje děti v polohách, v jakých si je nedokážeme představit a v jakých je ani nechceme vidět. Dětské rozhovory o sexu, smrti a nenávisti mají temně mrazivou atmosféru, která balancuje na hranici absurdity, humoru a znepokojení.
Inscenace vychází ze skutečné události: V dubnu estonská policie dopadla lídra mezinárodní neonacistické skupiny. Ukázalo se, že jde o třináctiletého chlapce, který vedl krajně pravicovou organizaci FKD (Feuerkrieg Division - Plamenná válečná divize), který vyzýval k terorismu a sdílel mimo jiné na internetu návod na výrobu bomby.
Projekt Commander se soustředí na zkoumání principů vedoucích k polarizaci naší společnosti a on-line radikalizaci nejen dospívajících.
https://farminthecave.com/commander/
Představení jsem si všiml na facebooku, když jsem uviděl v jeho upoutávce zrzavého hošíka tvářícího se jako malý Hitler. Dlouhé zrzavé vlásky měl sčesané na stranu, na sobě měl ležérní společenský oblek, zuby jako veverka a k tomu cizím akcentem šišlal; nic z toho mu ale neubíralo na důležitosti, když vyzýval: „Přestaňte čekat, že vám někdo ukáže řešení. Vy jste řešení!“
Jelikož jsem se kdysi v minulém ožralém životě s režisérem souboru Farma v jeskyni Viliamem Dočolomanským jeden den setkal, zajímalo mě, co vytváří. Samozřejmě i ten fašizoidní cápek mě navnadil.
Děti se prostřednictvím on line her radikalizují. Extrémistické skupiny čím dál více používají „gamifikaci“ v rámci propagandy, náboru i mise. Je to problém, ale nekopírují jen stav společnosti? Marketing, systém odměn a trestů používá celá společnost, celý systém tzv. volné soutěže, tak proč ne teroristé?
Není to nic divného, že extrémistická propaganda je mířena právě na třináctileté kluky. Vždyť právě takoví grázlíci jsou zápornými hrdiny v románech Stevena Kinga. Slyšeli jsme i o ozbrojených jednotkách takových kluků v Africe nebo v Jižní Americe. Pokud si pamatuji naše generace sice neměla internet, ale občas jsme se rvali jako koně. Možná za zvýšenou agresivitu může nedostatek sexu.
V naší prudérní společnosti ovlivněné křesťanstvím je do šestnácti let sex téměř tabu, za mých školních let mu byly věnovány hodiny biologie. V hospodách se říká, že prý mladí nešukaj. Co je na tom pravdy, fakt nevím. Dnes je porno pro každého lehce dohledatelné, leč praxe chybí.
Děti jsou drezůrovány v různých kroužcích, jsou tak vzdělávány a připravovány na život, aby měly zajištěny podmínky právě ten vstup a udržení se na vyšším levelu. Zkrátka průda. Jiné děti jsou vyloučeny. Být naštvaný je mezi částí mladé generace in. Žádná radost, jenom drill nebo nuda, nejlépe je utéct ke hrám na počítači. Ale sex?
Narazil jsem na článek Hany Strejcové na Seznam Médium „Sexuální výchova kmene Muria“. V chatrčích „ghotul“ si pohlavní akt vyzkouší každá dívka i chlapec. V něm se mimo jiné píše:
Dospívající mládež z kmene Muria ze státu Madhjapradéš v severovýchodní Indii navštěvuje instituci zvanou ghotul, kde mimo jiné získává také sexuální zkušenosti. Jde o jakousi „ubytovnu mládeže“, v níž panuje sexuální svoboda. Dívky a chlapci zde objevují tajemství sexuality, pravidelně střídají partnery, dokud nevytvoří stálé dvojice. Takto vzniklé mladé páry pak žijí ve vesnici mimo ghotul.
Když tedy chlapci ve druhé části filmu sledují fašoidního zrzavého avatára v mobilu, při čemž pronáší Nietzschovská moudra kombinovaná větami typu: „Jsem osamělej, opilej a nadrženej. Taky jsem si myslel,že mám s holkama problémy, než jsem zjistil, že ten problém není ve mně, ale v těch asi deseti ženskejch, který u mě byly,“ je pochopitelné, že cítí nenávist ke světu, k životu: „Asi se zabiju, než mi bude třicet… Cool… Tak hlavně vem někoho s sebou.“
Když se takto baví desetiletí hošíci lízající zmrzlinu od maminky, je to úsměvné a zároveň podivné. Kdyby žili v kmeni Muria, nemuseli by být ani osamělí, ani nadržení, leda trochu opilí… Počítačové hry by pro ně byla nezáživná zábava pro mrňata. Návrh zařadit do školních osnov jakousi obdobu „ghotul“ sotva projde, a tak v inscenaci i ve skutečnosti se z neochmířených deprivovaných zmatených hošíků prostřednictvím sociálních sítí počíná tvořit jádro radikálů.
V první části inscenace za drsných násilných potyček tanečníků kolorovaných hudbou a občas nádherným zpěvem vidíme Hry dospělých. Živé šarvátky tanečníků na chvíli ustrnou, nad nimi se nad nimi rozvítí filmové plátno; vidíme stůl s počítačem, houpající se virtuální prohlížeč, akvárium, osamělého jedince, běží dialog tvořený skutečnými dialogy s chatů: „Vypám arogantně? Možná. Já se prostě jenom nepodělám! ….Vem si půjčku!… Každý se chce dostat na vyšší level…. Výhra je tvoje nastavení.
Jeho druhá část tvoří námitky: „Já ti rozumím. Dobře to hraješ. Hezky se necháš ždímat. Ty to dokážeš. Budeš někdo! Necháš se denně zotročovat… Honíš se pořád víc a víc… A už ani necítíš, že kvalita tvýho života stojí za hovno. Máš pocit, že z toho nemůžeš utýct, že? A vlastně ti to už i přestává vadit.
Dialog nabízí dvě možnosti, buď se do mašinérie zařadíš, nebo se necháš zradikalizovat a jedeš mimo systém: „Představ si, jak moc by byli podělaný, kdyby jim někdo posprejoval barák, vymlátil okna a hodil cihlu do obýváku.“
„A když v tak zkaženém světě žijeme, je vůbec násilí ještě hřích?“ říká ve druhé části jeden z protagonistů filmu.
Kdepak hřích? Dnes i v minulosti se za násilí rozdávají metály za odvahu a statečnost.
„Čekat až někdo rozpoutá bitvu je dementní, protože Vy rozpoutáte bitvu,“ tak pokračuje promluva malého „hitlerščíka“ z úvodu.
Virtuální bitva vzplála.
Na východě i ta skutečná.
A zdaleka ne poslední.
https://medium.seznam.cz/clanek/hana-strejcova-sexualni-vychova-kmene-muria-v-chatrcich-ghotul-si-pohlavni-akt-vyzkousi-kazda-divka-i-chlapec-22867
