Válčili jsme za Husáka – stali se z nás mazáci!

Po iniciačním obřadu, jedna rána od každého mazáka koncem uříznuté brankářské hole do spodní části zad, se z nás stali staří kusové, kteří již mohli nosit záložku na kabátu, vybírat si, kdy půjdeme na vycházku a šikanovat zobáky.

Mladí vojáci přišli většinou za Šumperska a okolí, po půlročácích převzali rajóny a to byla celá naše šikana, většinou jsme se k nim chovali jako ke kamarádům. Jakožto nepřátelé vojenského drilu jsme neměli důvod je nějak buzerovat. Chlastali prostě s námi.

Kvůli našemu antimilitantnímu postoji rapidně pokleslo hodnocení naší druhé letky; co se podplukovník Přehnal natrápil, aby naší bojovou morálku nějak pozvedl. Kolikrát mě káral, že jsem od dozorčího stolku nepodal hlášení dostatečně hlasitě. Myslím, že mě asi neměl rád. Dalo se u mne snadno přečíst, že vojnu nesnáším a pokládám jí za naprostou ztrátu času.

Jestli si chtějí hrát na vojáčky, tak prosím beze mne. „No War!“ myslel jsem si naplněn ideály hippies. Po dalším povolení uzdy pochopitelně přibývalo průšvihů. Po návštěvě ve vinárně, tuším, že se nacházela ve sklepních prostorách Nároďáku, jsem značně zpit zapomněl zaplatit, byl čas navrátit se do kasina, avšak zmizet po anglicku mi zabránila mříž, s tím jsem jaksi nepočítal, pro personál jsem byl snadná oběť, byl jsem přinucen uhradit útratu, navíc nějakou náhodou se tam připletla i lítačka, která mě odvezla za další katr u paragánů. Dalších pět ostrých pro mě. „Sloužím socialistické vlasti!“ reagovali někteří odvážlivci na denním rozkazu při udílení trestu.

Také po jednom bluesovém mejdanu v naší zašívárně ve studiu, které bylo již pod naší nadvládou, jsem zabodoval. Mejdan začal v sobotu, poslední, co si pamatuji, bylo, že jsem po vypití většího než malého množství karamelizovaného lihového dryáku, oznámil, že přinesu z kuchyně maso na rozbíf, přinesl jsem pět brambor a pak jsem vytuh. Probudil jsem se až druhý den. Bylo mi příšerně. Odpoledne jsem měl mít službu dozorčího. Nástup jsem přežil, avšak první kontrolu devěťáka již ne. Bedlivé čivy vojáka z povolání byly ve střehu a všimly si, že ze mne táhne jako lihovaru, po fouknutí do balonku jsem nadýchal jedno promile a byl jsem vystřídán. Také za opilost o službě mi pár ostrých přibylo.

Jedno vězení však bylo úžasné. To bylo v létě a my jsme pracovali na vojenských latifundiích vedle letiště. Na úrodné Hané jsme sbírali rajčata. Nikdy jsem už tak výborná a šťavnatá rajská jablka nejedl. Zaměstnanci nám občas k naší náročné práci přistrčili lahváče a my se měli jako v ráji. Jednou jsme se poklidně v neuspořádaném útvaru vraceli se závodčím na oběd, když jsme uviděli naše bratry ve zbrani, jak se ženou na letiště kvůli poplachu. Bylo vedro, hoši v maskáčích, kanadách a s plnou polní, my šli jen v sandálech a nalehko, mohli jsme se smát, a také jsme se smáli, leč domov se vzdaloval.

Den, kdy naši mazáci odešli do civilu, byl konečně zde. Oni se dočkali, bylo smutné se dívat, jak se z nich stali najednou jiní lidé, tolik jsem jim záviděl. Těch ostrých bylo nakonec patnáct, ale byl jsem až na druhém místě, předběhl mě vojín Balcar, který jich nasbíral sedmnáct. Pobyt ve vězení se musel nasluhovat, kolikrát jsem měl černé myšlenky, že z vojny už nikdy neodejdu...

... jak říkal táta mamince při mém odchodu na vojnu: "Ten už se ti nevrátí."