Popmuzem nás zve na výlet do časů kdy hudba, zvláště její okrajové žánry jako jazz, folk, blues a rock, byla pod přísným dohledem komisí, které schvalovaly texty, hudbu a kádrovaly i osoby, jež se na kultuře mohli podílet.
Přesto se podařilo mnoho vynikajících koncertů, skupin a festivalů prosadit a dostat do podvědomí. O aktivitách Popmuzea se na jeho stránkách píše:
Spravujeme depozitář v Praze – Horních Počernicích, kde shromažďujeme a archivujeme písemné dokumenty, nahrávky a audiovizuální záznamy, hudební nástroje a přístroje, související s vývojem populární hudby, stejně jako memorabilie, vztahující se k důležitým osobnostem či událostem české a slovenské populární hudby (populární hudbu chápeme v celé její šíři bez ohledu na stylové, žánrové a časové omezení). Tyto materiály jsou badatelům k dispozici v našem sídle v kulturním centru Kaštan. Budování archivu je dlouhodobou aktivitou a odvíjí se v závislosti na přidělovaných grantech. ¨ Máme také moravskou pobočku Poparchiv v Brně, kde vznikl a je dále rozvíjen elektronický archiv, a kde jsou například deponovány vinylové gramofonové desky a obaly.
Pro neobeznámené podotýkám, že Popmuzeum najdeme v kulturním centru Kaštan na Bělohorské, kde se nachází i scéna Unijazzu. Ve vstupní hale před vchodem do muzea si můžete prohlédnout fotografie slavných bardů českého rocku a jazzu, které bývají věnovány tématu výstavy, která probíhá uvnitř.
Vstupné je pouhých čtyřicet korun, v mém případě posloužil jako úplatek plakát, který archiv muzea zřejmě dosud neměl, aspoň tak posoudil jeden z organizátorů výstav, který připravoval panel do klubu Vagon, kde by měla být expozice věnovaná 75 letem Vladimíra Mišíka.
V muzeu nad vámi a výstavními panely visí kytary české provedience, které mnozí z nás kupovaly za peníze ušetřené z brigád. Z bazaru hudebních nástrojů na národní jsem si odnesl nejeden nástroj: například Jolanu Iris.
Za vitrinou vpředu se skví starodávné přístroje, na které se dalo nahrávat nebo přehrávat muzika. Je zde i teslácký mixpult nebo úžasné východoněmecké varhany Matador z minulého století.
Tématem výstavy bylo: „20 let Vokalízy - 40 let od prvního ročníku konaného 29. - 30.9. 1981“. Součástí prohlídky byl i dokument mapující její historii. Památný festival Vokalíza slavil 40. výročí a u té příležitosti přišla i její organizátorka Jana Koubková.
Na počátku byla touha něco udělat pro menšinové žánry. Jana Koubková o tom v rozhovoru pro Hudební rozhledy říká:
“Nikdy nezapomenu na tu chvíli před více než třiceti lety, kdy jsem na procházce s přítelem po Karlově mostě vyslovila otázku: Proč vlastně zpěváci menšinových žánrů, jak se kdysi jazzu, blues a rocku říkalo, nemají svůj festival třeba ve Velkém sále pražské Lucerny? Tyhle žánry měly vždycky vyprodáno, ale neměly možnost se předvést na velkém festivalu.”
A tak mě napadlo, že bych mohla využít pětasedmdesáté výročí narození Jaroslava Ježka, které připadlo na 25. září 1981. A že by to u těch schvalovacích komisí mohlo snad konečně projít. Model byl jednoduchý: každý z vybraných zpěváků měl zazpívat jednu Ježkovu píseň ve vlastním aranžmá.
Jana Koubková, neboť jest živel, který nic nezastaví, se pustila do organizace. Původně se festival měl jmenovat Hlas 81, jenže byly zrovna volby a vejboři by to nejspíš zatrhli, takže vymyslela pro festival název Vokalíza. Ve Wikipedii nalezneme definici: Vokalíza je nonverbální hudební projev lidského hlasu, jinak řečeno „zpěv beze slov“, při němž zpívající užívá pouze vokálů (nejčastěji A, U nebo O).
První a druhý ročník proběhly na Žofíně. Z jejího vyprávění jsem se dozvěděl i takovou drobnost, že tam bylo tehdy lešení, takže musela postavit kluky, aby na něj nikdo nelezl a nehulákal do oken. I na takové maličkosti bylo třeba dbát, aby akce zdárně proběhla. Pak už následovala Mekka českých muzikantů Lucerna.
Pár ročníků festivalu Vokalíza jsem viděl, pamatuji si na tu skvělou atmosféru po střechu narvané Lucerny, v níž se i mramorové sloupy potily, hudba rockovala, jazzovala a bluesovala, obecenstvo řvalo, pískalo a ječelo nadšením, celé to společenství lidí najednou cítilo, že zde v tom sále existuje malý prostor svobody.
Na Vokalíze začínal například Žentour s Janem Ledeckým, Bára Basiková, Richard Müller (ten se mi tehdy strašně nelíbil). Mohli jsme zde ale vidět i legendy jako Evu Olmerovou, Vlastu Průchovou nebo Jiřího Suchého, podařilo se sehnat i muzikanty z Polska, Maďarska i NDR, prostě super!
Z povídání Jany Koubkové vyplynulo, že festival jako byla Vokalíza se dá nyní uskutečnit velice těžko, nejsou sice komise, ale místo nich nejsou peníze, navíc kultura v době pandemie umírá na úbytě, nejsou sponsoři, alba se těžko prodávají , všechno je na internetu. Nezbývá než doufat, že se situace v dohledné době zlepší.
V březnu Popmuzeum chystá výstavu obalů kazet, magnetofonových pásků a desek, které v minulém století hudební fanoušci nahrávaly a předávaly kamarádům a známým podobně jako samizdat. Jedna z možností, kterou jsem vyzkoušel, byla přijít s kazeťákem ke zvukaři a poprosit ho, jestli byste si to mohli „ píchnout do mišunku“.
Druhá možnost, jak přijít k nahrávkám zakázaných skupin, byl právě samizdat. Mezi dva hlavní „profesionální“ samizdatové vydavatele patřil Petr Cibulka a Mikoláš Chadima. Hlavní heslo vydavatelství Petra Cibulky bylo: „Půjčuj! Rozmnožuj! Rozšiřuj!“
https://www.hudebnirozhledy.cz/2019/11/19/jana-koubkova/
