Ne, to není chyba v nadpisu, jen jsem si vzpomněl na Ivanu T., která při písemce z branné výchovy nenapsala háček nad "e".
Kauza pomníku maršála Koněva zdá se býti onou potřebnou letní událostí, která má zaujmout čtenáře v době okurkové sezóny. Vlastně se divím, že socha někoho zneklidňuje. I když…
Také se rozčiluji, když nějací šílenci chtějí postavit mariánský sloup, symbol poroby českého národa na Staroměstském náměstí. To, co mi na něm vadí je, že ušlechtilý symbol katolicismu sloužil v prvém plánu jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu Prahy před Švédy, ve druhém plánu pak: jako konstituční prvek panování Habsburků v Čechách.
Každý se však na realizaci mariánského sloupu dívá jinak. Pro každého představuje něco jiného. Stejně tak i maršál Koněv, jehož socha mi je naprosto lhostejná, přičemž naprosto pomíjím, že i ona sloužila mocným nejen jako symbol vítězství Rudé armády nad fašisty, ale zároveň jako ideologické potvrzení komunistické moci po roce 1968.
Rusům se komedie kolem sochy maršála Koněva nelíbí. Je to pochopitelné, stále žijí z hrdinství Rudé armády za 2. světové války. Rusko je pokračování Sovětského svazu. Každá rodina v Rusku přišla za války o jednoho až x členů. To se o Češích říct nedá. Od postavení mariánského sloupu v tom umíme chodit a nevzdával bych za to hold panně Marii, ale naší vypočítavosti.
Naštěstí nebo bohužel? V Čechách zkrátka platí hláška z filmu Limonádový Joe: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“ Buďme tedy vděčni, že naši čačtí spoluobčané na obou frontách bojují za nás.
A co na to Konev? Mlčí...
