Kouření zabíjí - pravdivý příběh Kuřáka z obrázků na krabičkách cigaret

Mnoho částí těla mu chybělo, ani uvnitř nebyl kompletní, neviděl, nejedl, potravu přijímal pouze infuzí. Na holé lebce měl chirurgickou operační čapku, když jsem s ním dělal rozhovor o škodlivosti kouření, dosud žil.  

Kuřákův otec byl také kuřák i jeho matka byla kuřačka. Kuřák se narodil v době, kterou mladí mohou sotva pamatovat – sedmdesátá léta minulého století, v té době se mohlo kouřit všude, ale to bylo to jediné, co se v té době mohlo, kdyby byly banány, snad by jen málo lidí vložilo cigaretu do úst, raději by měli ty banány. V té beznadějné době kouřili i chartisté!

Jeho otec pracoval ve fabrice, kouřil, když stál u soustruhu, kouřil, zatímco soustružnický nůž „uběrák“ zprvu obrobek vorval jako samici a na konci hladil jak pannu, kouřil, když ve finále upichovákem oddělil obrobek, kouřil, přesně dle naučeného pracovního postupu mistra v obrábění Petra Pavla, který se současným kandidátem na prezidenta nemá nic společného, zato s Kuřákovým otcem měl společné to, že kouřil „startky“, které tehdy stály 4 koruny v trafice a 4,40 v restauraci.

Otec Kuřáka se kvůli bytu uvázal smlouvou v podniku ZPA na celých deset let, proto mohl v klidu o přestávkách „vojíždět“ škaredou Kuřačku. Souložili, aniž odložili hořícího čvaňháka. Z těchto svých přestávkových kratochvílí počali ve fabrice na záchodě našeho Kuřáka. S malým Kuřákem, který ještě nebyl kuřák, se nastěhovali do bytu na sídlišti. Jesle, školka, škola, zde vstup do „Jisker“, ve třetí třídě šátkování na „Pionýra“. Tak šel čas.

Kuřákova osobnost byla dosud nevyhraněná, až na konci třetí třídy se To stalo… Po otci měl doma schované „Rychlé šípy“, měl rád ty dobrodružné příběhy ušlechtilých chlapců z dob protektorátu Böhmen und Mähren, chtěl být takový jako oni. S kamarádem Jirkou M. se vydával do temných zákoutí nedaleké Obory. Bylo tam nebezpečno, říkali, že uvnitř vysokého rozkotlaného pařezu před nedávnem upálili učitelku z jeho školy. Prý tak učinili „záběhličáci“, drsnější než „Zelené vesty“ v příběhu Rychlých šípů.

Ten den šli s Jirkou M. do „Obory“, aby po vzoru svých hrdinů z komiksu postavili chýši z provázků nebo chatku v koruně stromů. Z houští se ozval zlověstný šramot. Hoši zbystřili. Blíží se nebezpečí? V dáli zahoukala siréna, jakoby na ten pokyn se z nedalekého houští vyřítili „Zelené vesty - záběhličáci“, hoši zkažení jak zákon káže! Dali se na útěk, bránit se bylo zbytečné, byli to jen dva malí kluci. "Záběhličáci“ je rychle dohnali a svázali. „Tohle území je naše,“ řekli výhružně, jako Ukrajinci Putinovi, „čeká vás trest.“

Když Kuřák, který ještě nebyl kuřák, a Jirka M. viděli, že je pomalu vedou k onomu mýtickému smrtelnému pařezu, sevřely se jim zadnice. Tušili, že je to jejich konec. „Záběhličáci“ je hrubě dostrkali do jeho lůna. „Dáme jim?“ ptal se jejich vůdce, kterého nazývali Velký Džony. „Štětináči, máš?“ Jakmile uslyšeli to jméno, vybavil se jim stejnojmenný hoch z Bratrstva kočičí pracky, mysleli na nejhorší – cvičená krysa Eulálie! Jirka M. se pomočil, Kuřákovi, který ještě nebyl kuřák, vstaly vlasy na hlavě, vypadaly jako hřebíci. Štětináč sáhl do náprsní kapsy své vybledlé džínové bundy značky „Elpo“, v tu chvíli se pomočil i Kuřák, který ještě nebyl kuřák.

„Tu máte, jelimánci!“ řekl Štětináč a podal jim dvě cigarety značky Clea.

„Kuřte!“ štěkl. „To, to ne,“ bránili se chlapci, „kouření je hnusný zlozvyk, nikdy!“ i ta Eulálije by snad byla lepší, než takové svinstvo.

„Držte hubu a hulte!“ rozkázal Velký Džony.

Nezbývalo nic jiného než naoko potáhnout ze zapálené retky, oba rozkašlali.

„Tahejte, vy malí šmejdi, dejte si pořádného šluka až do plic!“ řekl jeden ze záběhlických chuligánů a sáhl po kytaře.

„Džordži zahraj těm malým pochcánkům něco ,Kaťáků‘!“ řekl kdosi.

„Hlupáka Váhu, zahraj!“ navrhl Štětináč.

Jirka M. potáhl do plic, jednou, dvakrát, pak mu povolil svěrač, ale Kuřák, který ještě nebyl Kuřák, přivřel oči a natáhl do plic, jak to viděl u táty a… octl se na vrcholu blaha i ten hlupák Váha se mu celkem líbil.

„Záběhličáci“ když viděli, že se jim dílo, navěky uvrhnout do krutých spárů tabakismu aspoň jednoho malého špunta, zdařilo, dali jim svobodu.

Čas běžel. Kuřák kouřil. Začal pracovat v tabákovém průmyslu v Kutné hoře jako člen nádvorní čety. Byly to zlaté časy. Zametat v tabákovém průmyslu znamenalo kouření zdarma, o tom si každý tabakista mohl nechat jen zdát. Pak přišel převrat, kuřák byl jediný z tabákového podniku, kdo se nezúčastnil generální stávky v prosinci 1989, co jemu bylo do politiky.

Tabákový podnik koupili cizáci, začaly výstupní kontroly, už se nedalo nařezané kusy tabáku pašovat přes vrátnici, kapitalista chamtivec dával do svého produktu i svinstvo, které Kuřák zametl. A mělo být hůř! Aby všichni byli zdraví, začalo zběsilé pronásledování kuřáků, nastala protikuřácká kampaň, z kuřáků se stali občané druhé kategorie.

Přestalo se kouřit v hospodách, na zastávkách, byly zakázány reklamy na závodech F1, Jean Paul Sartrovi byla od úst odstraněna jeho věčná Gauloiska, detektiv Colombo přestal kouřit doutníky, na kuřáky se vyřítila nová totalita: prý zatěžují zdravotnictví, ač ceny cigaret astronomicky rostly a rostou, sociální inžynýři si vymyslili, že právě oni zatěžují státní rozpočet. Nepomohly ani námitky osvíceného prezidenta Zemana, že právě naopak jej svými výdaji plní a kvůli jejich chatrnému zdraví ulevují důchodovému systému. Antikuřácká kampaň se rozjela na plné obrátky a bylo třeba přitvrdit!

V té pro kuřáky tak tragické době se náš Kuřák ocitl bez práce. Vyhodili ho, protože porušil v kuřácké továrně zákaz kouření, tedy kvůli bezpečnosti práce. Kuřák měl již svá léta, přesto se těšil dobrému zdraví. Nemohl najít práci, byl příliš starý, když pak potenciální zaměstnavatel při pohovoru zjistil, že Kuřák je kuřák, byl vyloučen ze seznamu žadatelů o práci. Nakonec to byl jeho obvoďák, kdo mu navrhl, že by mohl být tváří reklamní kampaně o škodlivosti kouření. Zoufalý kuřák na nabídku kývnul.

Na každé krabičce od cigaret dnes najdeme varování, že kouření je příčinou rakoviny plic a v 9 z 10 případů způsobuje mrtvici, neplodnost, onemocnění srdce a cév, mozkovou mrtvici, ischemii dolních končetin, arytmii, cukrovku, slepotu, poruchy menstruace… kouření zabíjí – přestaňte nyní, pod těmito nápisy najdeme tematické zobrazení zdravotního problému, který je pro 9 z 10 kuřáků smrtelný a jako důkaz tu právě figuruje fotografie našeho Kuřáka.

Kuřák si mylně myslel, že prostě bude jen hrát nemocného postiženého zhoubnou kuřáckou závislostí, pomocí triků pak budou fotografie retušovány, ale to ještě netušil, že reklamní režisér Erazím byl zapřísáhlým příznivcem Stanislavského. „Bude se to fotit naostro,“ pravil první den Erazím v improvizovaném studiu na Barrandově. Doktorka, říkejme jí Čeňková, vzala chirurgickou pilku a bez umrtvení mu uřízla pravou nohu… postupně byl Kuřák zbaven i nohy levé, obou rukou, byl infikován cukrovkou, rakovinou, obdařen slepotou, byly mu vytrhány zuby, v důsledku ozařování mu vypadaly vlasy…

Když jsem se s ním setkal, abych s ním udělal rozhovor pro časopis „Zdraví a vy“, zbyl z něj pouze skelet. Abych z něj vytáhl informace, přinesl jsem mu krabičku cigaret. Na konci rozhovoru jsem se zeptal, zda ještě kouří.

„Kouřil bych, až bych brečel,“ zachroptěl Kuřák z rakovinou postiženého hrtanu, kvůli přísunu kyslíku do stejně postižených plic zde měl „slavíka“. Zastyděl jsem se, vždyť on si neměl čím zapálit!

Vzal jsem cigaretu, zapálil  ji a vložil mu ji do krku.

Kuřákovi slepé oči se rozzářily.

„Děkuji,“ řekl, potáhl, a aniž mi odpověděl na otázku, jak režisér Erazím markýroval poruchy menstruace, umřel.

Kouření zabíjí: zde je důkaz!