Yurimaguas – přístavní město tam, kde začíná Amazonie Po návštěvě usedlosti Dona Pepeho míříme do Yurimaguas (čti [juri’maguas]) – přístavního města, ležícího v místech, kde začíná Amazonie. Yurimaguas (kraj Loreto) leží na severovýchodě Peru na soutoku přítoků Amazonky, řek Huallaga (čti [ua’ljaga]) a Paranapura. Cesta vedoucí z Tarapota do Yurimaguas v oblasti Loreto zde končí a jediným druhem přesunu je zde doprava v člunech po přítocích Amazonky, řekách Huallaga a Paranapura Yurimaguas s celkovým počtem obyvatel kolem 70 tisíc lze při dobré vůli objet na „motocarro“ – motorové rikše za pouhou jednu až dvě hodiny a za cenu několika málo solů. Město Yurimaguas se může pochlubit velkolepou katedrálou, postavenou po vzoru katedrály v Burgosu ve Španělsku. Na hlavním náměstí je několik docela slušných restaurací a internetových kaváren, kde lze za symbolický obnos 4 solů komunikovat celou hodinu s celým světem. Toto přístavní město je i v dnešní době důležitým obchodním střediskem severovýchodní oblasti Peru. Sem se sváží dřevo, cukrová třtina, banány, bavlna, tabák, maniok a další potraviny. Odsud vychází mořská cesta do města Iquitos (čti [i’kitos]), odříznutého od ostatních oblastí Peru.
V Yurimaguasu jsme si pořídili všechno potřebné k trekkingu – proviant, vysoké boty, houpací sítě (hamaky), moskytiéry a jednoho slunečného lednového dne (teplota až 35 stupňů horka ve stínu!) nás náš energický průvodce Jarim (čti [cha’rim]) po zakoupení všeho potřebného na cestu odvezl do přístaviště na řece Paranapura, mělkovodním přítoku Amazonky. Zde jsme vyložili naši výstroj do úzké kánoe, dlouhé tak pět metrů, a naše skupina se vydala na cestu do stále ještě pro nás neznámé Amazonie. Několik hodin jsme pluli pod sálajícími slunečními paprsky po řece, oplývající v onu roční dobu natolik mělkými úseky, že jsme byli často nuceni vyskakovat z lodi a pomáhat ji přetahovat do větší hloubky. Vyhladověli jsme a s velkým potěšením jsme si pochutnali na tradičním peruánském pokrmu Juane (čti [chua’ne]) – vařené rýži se slípkou (bývá i s rybou), zabalené do palmových listů.
Vesnice Baradero. K večeru jsme dorazili na naši první zastávku, do vesnice Baradero. Dlouho jsme hledali ve tmě a v dešti místo, kde bychom mohli přenocovat, až jsme našli jeden podnik, na ta místa naprosto čistý, na němž vynikal vývěsní štít s pyšným názvem „Hotel SHERATON“.
A ráno znova na cestu. Po naší říční cestě nám plují naproti velké i malé kánoe, naložené ovocem, zeleninou a početnými rodinami, a často jen prosté vory z dohromady svázaných stromů. Snažíme se před žhoucím sluncem schovat pod stříškou postavenou uprostřed lodi. Po několika hodinách cesty se nakonec na vysokém svahu objevují domy osady Balsapuerto.
Okresní středisko Balsapuerto je posledním osídleným místem na řece Paranapura, kam se ještě dalo doplout na naší kánoi. Je to větší, čistá a pohostinná indiánská osada, v níž jsme bez potíží našli hotýlek s obchodem v přízemí, kde se prodává všechno možné, a v prvním patře několik pokojů, oddělených od sebe tenkými přepážkami. Přestože byl večer, venku bylo nesnesitelné vedro. Expedici do džungle k posvátnému kameni Cumpanama (čti [kumpana’ma]) jsme odložili na druhý den ráno. Na večeři jsme si zašli do malé rodinné restaurace, kde se scházejí místní obyvatelé, hlavně indiáni z kmene Shawi (čti [šaui]), lišící se od ostatních obyvatel osady svými tradicemi, oblečením a tanci. Dnes se shromáždili, aby shlédli na videu americký akční film. Říká se, že ještě před několika lety byla hlavní zábavou pro místní obyvatele setkání známých, rozhovory o všem možném a místo videofilmů tu probíhaly kohoutí zápasy a jiné druhy zvířecí podívané.
Amazonská džungle. Ráno se vydáváme na cestu – do Amazonské džungle, které se říká „největší lékárna“ naší planety. Lákavý i děsivý, úplně jiný nepoznaný svět. Na pěšině v džungli, zvlášť za soumraku nebo v noci, se člověk uprostřed těch mnohohlasých a mnohotvárných zvuků cítí ztracený v tomto novém světě. Náš průvodce radí dívat se pod nohy, abychom nešlápli na hada, jediného nebezpečného tvora na naší cestě. Ve vlhkých tropických pralesech Jižní Ameriky, vzdálených od lidských příbytků, žijí dvě třetiny všech zvířecích a rostlinných druhů naší planety. Je však s podivem, jak málo divokých zvířat lze v takzvané „otevřené džungli“ potkat. My jsme bohužel (anebo naštěstí!) krokodýly, anakondy, jaguáry a další zdraví dost nebezpečná zvířátka nepotkali. Byli jsme na místech, kde se mírumilovné indiánské kmeny zcela přirozeně stýkají s moderní okolním světem, kde lze v indiánských osadách shlédnout fotbalová klání a kde samotní indiáni jsou nezřídka zaměřeni na služby turistům. Po pravdě řečeno jsme se nesetkali s indiánskými kmeny skrývajícími se před moderní civilizací v neprostupné džungli, i když takové kmeny skutečně existují.
Nepříjemnou stránkou expanze moderní civilizace se stává znečištění džungle odpady, které příroda prostě „strávit“ nemůže. Dříve byl veškerý odpad vyprodukovaný indiány přirozeného původu a příroda si s ním poradila poměrně rychle. Avšak nyní, kdy indiáni kupují moderní průmyslové zboží a potraviny v četných krámcích ve vesnicích a osadách, odpadky na syntetické bázi se samozřejmě v přírodě samy rozložit nemohou. Proto lze v peruánské džungli stejně jako v lesích „civilizovaných“ evropských zemí narazit na láhve od coca-coly a další odpadky „civilizovaného“ světa.
Po několika hodinách našeho úmorného pochodu pod žhoucím sluncem přicházíme s naší plnou výstrojí k říčnímu přívozu. Kromě dvou děcek hrajících si u říčky na břehu nikdo není. Čekáme ve stínu stromů, nesejde-li k řece někdo z indiánské vesničky na pahorku za řekou. Je vedro asi čtyřicet stupňů, možná i víc. Čekáme však marně. Jarim se zvedá a jde k dětem, hrajícím si poblíž nás. A dochází k zázraku – náš průvodce se vrací v doprovodu asi tak šestiletého kloučka. Klučina s jistotou odvazuje malou úzkou lodici vydlabanou z kusu kmene, která je zde přivázána, a za pomoci bidla nás začíná převážet jednoho po druhém přes prudkou říčku. I když se pohneme sebemíň, loďka se zakymácí a vypadá to, že se už už převrhne, avšak klučina svoji dospěláckou úlohu převozníka skvěle zvládá a když dostane odměnu – několik solů a cukrátka -, vrací se na druhou stranu řeky, kde na něj čeká jeho dětská kamarádka.
A nás čeká další etapa nelehké cesty při výstupu k posvátnému kameni. Náš trekking pod žhavými slunečními paprsky pokračuje ještě několik hodin. Je vedro, pot se lije proudem. Jdu přímo za naším průvodcem a překladatelem Jarimem. Povzbuzuje nás slibem, že za pár hodin se budeme moci vykoupat u vodopádu. Občas se Jarim zastaví, aby nám ukázal a vysvětlil něco zajímavého – kaučukovník, liánu ayahuascy, malý, avšak jedovatý strom, kterého je lepší se nedotýkat...
Cestou potkáváme indiány, kteří nás přátelsky zdraví a pak tiše mizí v houští džungle. Když procházíme malými osadami, vítají nás veselé děti, které s potěšením pojídají bonbóny z našich skrovných zásob. Konečně přicházíme k malému vodopádu a aspoň na krátkou dobu se schováváme před žhnoucím sluncem v chladivé vodě pod vodopádem.
Posvátný kámen Cumpanama. Ještě hodina pochodu a konečně jsme u cíle naší expedice – obrovitého balvanu (o délce 17 m, šířce 14 m a výšce 4,5 m), obrostlého mechem, který se nepochopitelným způsobem octl v hloubi Amazonie. Tento pro indiány posvátný kámen, pomalovaný dosud neobjasněnými magickými petroglyfy, se nazývá podle božstva Cumpanama. Podle názoru lidí věřících v božskou moc přírodních úkazů je kámen Cumpamana nabit obrovskou energií, kterou předává při meditaci prováděné na něm nebo u něho. Po pečlivém průzkumu petroglyfů a meditaci na hřebeni kamene se nabíjíme potřebnou energií a po úmorném trekkingu v horkém dni se vracíme, abychom se vykoupali v chladivé vodní nádrži pod dvěma vodopády stejnými jako dvojčata.
Noc v houpacích sítích zavěšených pod širou oblohou plnou hvězd. V měsíčním svitu se indiány uctívaný posvátný kámen zdá ještě tajemnější. Podivuhodně klidné ticho. Ve tmě se mihotají tisíce světlušek, vytvářející pohádkovou atmosféru noční Amazonie. Jitro v džungli. Za zpěvu ptáků a zurčení pramene se probouzíme uprostřed syté zeleně. Jako v ráji nad námi krouží drobní kolibříci a velcí motýli. Zde, v tomto opravdu rajském koutku amazonské džungle, daleko od vymožeností civilizace, mobilních telefonů, elektřiny atd. trávíme několik dní. Toho dne, kdy se chystáme na zpáteční cestu, nás zastihne nesmírně silná bouře – během dvou hodin všechno kolem nás skučí a poletuje ve vzduchu s obrovskou silou. Potom, co jsme přečkali řádění onoho nezkrotného živlu, si přehazujeme odlehčené tlumoky na záda a náš trekking v opačném směru začíná.
Na zpáteční cestě jsme neměli štěstí u převozu přes rozbouřenou říčku. Když jsme přišli k osadě na břehu řeky, všichni indiáni byli v nedělní den doma, lépe řečeno na fotbalovém hřišti. Na naši prosbu o převoz přes říčku jsme byli kategoricky odmítnuti a byli jsme nuceni se přes ni přebrodit. Našli jsme podle našeho názoru vhodné místo a s tlumoky nad hlavou jsme se začali brodit. Hloubka nebyla velká, jen po pás, avšak prudký proud a kluzké kameny udělaly své a jeden z nás se ocitl pod vodou. K večeru jsme se dovlekli utrmácení, ale šťastní k první zastávce v civilizovaném světě – osadě Balsapuerto. A dalšího dne se nám podařilo bez zvláštních dobrodružství proplout po proudu řeky celou trasu až do Yurimaguas.
