Od novozélandských depresí k hollywoodskému prznění

Režisér Lee Tamahori – všichni na něho dneska tak rádi nadávají. A mají proč. U něho nejvíce platí „ševče, drž se svého kopyta“. Kdyby Lee zůstal u svých novozélandských depek, mohl být dnes možná slavnější. (I když by asi tolik nevydělával.)

Rok 1994 jsem se účastnil toho našeho velkolepého, karlovarského festivalu coby študák. A nikdy nezapomenu na depku, jakou jsem měl po zhlédnutí filmu Kdysi byli bojovníky. Natočil to jakýsi Lee Tamahori, Novozélanďan, pocházející přes otce z maorské krve. Maoři jsou takoví novozélandští indiáni – původní obyvatelé, vytlačení nyní bílou civilizací.

A o tom vlastně onen film pojednával. Dnešní Maoři, bývalí stateční bojovníci, plni tradic, uchovávaného dědictví – a musejí se nějak vyrovnat se současnými problémy, kdy bydlí v nízkých domcích na perifériích, mají problémy sehnat pořádnou práci, na druhé straně nemají čas řešit problémy svých dětí, jež také těžko hledají své zařazení ve většinové společnosti. Prostě depka na depku, ale tak brilantně natočeno, že ve vás zůstanou hluboké dojmy dlouho po skončení, leckteré scény si pamatujete na pořád, a osobně jsem se jal hned, jakmile to šlo, shánět film na DVD.

Je rok 2007. Ten chlápek s očima zatoulaného psa, co se jmenuje Nicolas Cage, společně s Julianne Moore, hrají ve filmu Next, který také režíroval Lee Tamahori. Nyní již celebrita. A tihle dva herci jsou rukou režiséra vedeni do jakési indiánské rezervace, kde roztomilé indiánské děti žvatlají a Nicolas si hraje na Mikuláše a kouzlí pro ně, aby měly ještě větší radost, když žijí v rezervaci. Naprostý kýč a demence v tomto pokusu o sociologickou sondu. Podobné zaměření, ale s rozdílnými, až protichůdnými výsledky. Co se to Tamahorimu stalo? Kdy upadl na hlavu?

Lee Tamahori se nikdy netajil svou náklonností k akčnímu žánru. (Jeho heslem je: „Sex should not be in the movies and should be in the home, and violence should be in the movies and not in the home.“) Ostatně dělal asáka, tedy asistenta režie, u spousty zajímavých filmů, z nichž u nás známe jen Tichou zemi (The Quiet Earth), sci-fi, kterou dokonce dvakrát odvysílala Česká televize. Jen tak v rychlosti – chlápek usne a když se probudí, je na světě sám. Zjišťuje postupně, že se děly zvláštní vojenské pokusy na základně, hledá další přeživší, aby nakonec zjistil, že „přežili“ (v alternativním světě) jen ti, kteří v tu určitou chvíli zemřeli. A pokusí se vrátit...

A zkoušel to i v severoamerických zemích se uchytit – což je sen každého filmaře z Nového Zélandu či Austrálie. A skutečně se mu sem tam povedlo čurdnout si v seriálu Divadlo Raye Bradburyho. Až teprve s mezinárodním úspěchem Bojovníků dostal svou vytouženou nabídku. I když na filmu Boss (Mulholland Falls) šlo poznat, že si Tamahori musel vydělávat na živobytí deset let převážně natáčením reklam, přece jen ještě stále dovedl vytvořit patřičnou atmosféru, cinknout tenhle snímek lehce do noirového oparu, nezapomenout trochu té novozélandské tajuplnosti.

V podstatě ani dva další jeho režijní kusy – Na ostří Nože (Edge) a Jako pavouk (Along Came a Spider) by se nedaly označit nějakými hanlivými slovy. Zvláště Edge je skutečně precizně vypointovaný thriller s využitím všech možností krás krajiny (což je v novozélandské kinematografii spíše pravidlo než výjimka), Along Came a Spider těží z prvního filmu Kiss the Girl, a tak nemůže působit nijak originálně, i když i zde se režisérovi povedlo udržet atmosféru a určitou míru napětí.

Avšak právě Pavouk naznačil první zádrhele, kdy se objevilo pár nedotažených scén, pár neuvěřitelně pitomých nelogičností a jako kdyby to už nebyl ten Tamahori. Je zde poznat rezignace na jeho do té doby výsostné umělecké projevy, když to tak řekneme, a orientace směrem „rychle natočit kasovní trhák a nic do toho nevložit“.

Bondovka Die Another Day měla tyto pochyby zvrátit a dokázat, že Tamahori stále umí. Ale prdlačky. Sice má tenhle Bond pár hezkých chvilek, dokonce zapamatovatelných momentů, ale závěrečný pád s letadlem tomu všemu dává... na frak. Jako demenci nejvyššího stupně už lze označit režisérovo přikývnutí na pokračování xXx (xXx: Nová dimenze / xXx: State of the Union). A také tady naprosto zklamal jak v konstrukci akčních scén, tak u finále filmu, které je překvapivě ještě horší než u Bonda.

A teď tedy Next. Jako kdyby si vzpomněl na svá mladá léta a zkusil do slibně rozjetého příběhu zasadit reminiscenční scénu právě v indiánské rezervaci. Ostatně, od té chvíle začne celý film Next haprovat, tedy ztrácet dech. Co ze začátku připomínalo vynikající atmosféru seriálu Dresden Files (který mimochodem Nicolas Cage produkuje) se náhle mění v onen mišmaš nelogičností, nedotažených akčních scén a špatných digitálních triků – tentokrát v podobě padajících aut. I v tom málu akčního žánru se Tamahori prostě dokáže jen zhoršovat. Zvláštní, že mu na tyhle ve výsledku béčkové pokusy stále někdo dává peníze. Možná, kdyby Tamahori zůstal u problematiky Maorů, nebo Nového Zélandu, kdyby třeba zkusil natočit Hobita nebo tak něco, co by se na Novém Zélandu mohlo odehrávat a mít tajuplný a silný příběh, že by znovu zabodoval.

Next. Jak příznačný název! Co příště? Co bude příště?

Článek původně vyšel na serveru Filmpub.