Zvonil u mě Gabčík?

Byl počátek roku 1942, ve světě zuřila válka. Obyvatelstvo protektorátu dusivě svíral strach. Jinak na tom nebyl ani Ing. Jaroslav Staněk a jeho manželka Blanka.

Bylo mu tenkrát čtyřicet a bydlel ve vilce v pražských Vysočanech v ulici Pod Krocínkou.    

Onoho večera, kdy se odehrává náš příběh, seděl se ženou doma v obýváku za zatemněnými roletami. Najednou se do sychravého ticha ozval domovní zvonek. Jaroslav se polekal, nikoho nečekal a návštěva v takovouto hodinu nevěstila nic dobrého. Přesto si oblékl kabát a vyšel do chladného počasí ven. Rychle seběhl schody a potichu odemkl vrátka. Stála tam dvojice neznámých mužů, nijak se nelišících od zbytku obyvatel Prahy. V jejich tváří bylo vidět překvapení, zřejmě čekali někoho jiného. Vzápětí se však zorientovali a zeptali se na něco nesrozumitelného. Nejspíš se jednalo o kontrolní otázku, aby zjistili, jestli jsou na správné adrese. Jaroslav samozřejmě odpověď neznal. Oba muži pochopili svůj omyl, omluvili se a vzápětí zmizeli ve tmě.

Jaroslav se vrátil domů, uklidnil manželku tím, že o nic nešlo.  Setkání až do června 1942 nepovažoval za důležité.  Jeho názor se změnil v okamžiku, kdy noviny otiskli fotografie mrtvých parašutistů, atentátníků na zastupujícího říšského protektora Reinharta Heydricha. Byli jimi Jozef Gabčík a Jan Kubiš,  v nichž rozpoznal onu dvojici nečekaných návštěvníků. Došlo mu, že si tenkrát spletli dům a zazvonili omylem u něj. Vysočanští Sokolové totiž pomáhali s ukrýváním parašutistů.

I když po atentátu následovalo mnoho poprav, včetně vyhlazení obce Lidice a Ležáky, zanechalo v něm setkání se zahraničním odbojem tváří v tvář víru v dobrý konec války.

Kateřina Niekurzáková
autorka pracuje jako průvodkyně v Památníku Lidice