Růženka nikdy nepřestala věřit

Ve starých Lidicích bydlelo ve sto staveních na pět set obyvatel. Byl tu kostel sv. Martina, který se nacházel na mírné vyvýšenině a dominoval tak celé obci. Vedle kostela stávala škola, do které chodívalo sto dětí nejen z Lidic..

... ale i z okolních vesnic. Byly zde tři hospody, tři krámy se smíšeným zbožím, dvě řeznictví, trafika, kovář, holič i obuvník… a bylo zde i čtrnáct statků. Jedním z nich byl i statek Podhorův, ke kterému patřil rybník a mlýn. A právě s Podhorovým mlýnem je spjat i náš rodinný příběh…

V Podhorově mlýně sloužil a následně si i pronajímal deputátní domek „Pan otec Liška“ – mlynář, který se sem nastěhoval se svou ženou Růženou a zanedlouho se jim narodil syn Miroslav. Spokojeně žili na okraji vesnice u rybníka, který byl lemován starými vrbami, a to až do osudného 10. června 1942, kdy se celé vesnici i jejím obyvatelům ze dne na den změnil celý život.

V noci z 9. na 10. června 1942 byly Lidice obklíčeny, kdo chtěl vstoupit dovnitř, mohl, ven už se však nikdo nedostal. Obyvatelé byli postupně probouzeni a doslova vyháněni ze svých domovů, následně byli muži starší patnácti let odváděni do Horákova statku a ženy a děti shromažďováni v lidické škole. Když byl seznam obyvatel kompletní, ženy s dětmi byly nad ránem odvezeny do kladenské reálky, kde strávily poslední tři dny společného života. Byla zde i naše Růženka s malým Mirounkem, kteří na slámě ve velké tělocvičně čekali, co bude dál. Po třech dnech byly, po „zdravotních prohlídkách“, vybrány z necelé stovky dětí jen tři na převýchovu, a kromě dětí do jednoho roku, byly ostatní děti odebrány svým maminkám. O tomto momentu Růženka nikdy nemluvila. Nosila si ho v sobě uzamčený a byla to zároveň její poslední vzpomínka na jejího ani ne šestiletého syna, kterého pak již nikdy nespatřila.

Z kladenské reálky byla i s ostatními lidickými ženami vlakem převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. Aby ženy pustily své děti, bylo jim přislíbeno, že se znovu setkají. Pojedou přeci do pracovního tábora, ale aby byla cesta pro děti pohodlnější, pojedou autokarem. Když se pak lidické ženy v Ravensbrücku ptaly „Kde jsou naše děti?“ dostalo se jim jen výsměchu. Následující roky v lágru přežila většina lidických žen se silnou vůlí a nadějí, že se jednou, až vše zlé skončí, setkají se svými dětmi, svými muži a vrátí se společně do svých domovů. Celou tu dobu žily v nevědomí o tom, co se v Lidicích stalo. O to bolestnější byl pak jejich návrat na konci války, kdy se po pochodu smrti konečně dostaly za hranice Československa a zjistily krutou pravdu.

Všichni muži byli zastřeleni. Ti, kteří byli v době tragédie na noční směně, byli dodatečně popraveni 16. června 1942 na střelnici v Praze Kobylisích. Na místě Lidic zůstala holá pláň. Vesnice byla vypálena a srovnána se zemí.

Ani nevím, kolik bylo Růžence tou dobou let, ale naděje na navrácení jejího syna Mirounka jí dávala sílu žít. Po návratu z koncentračního tábora jako by chtěla vše ztracené dohnat. Zůstala sama, neměla muže, rodiče, o svých příbuzných nikdy nemluvila. V každé volné chvíli se vydávala do Prahy na procházky Petřínem, navštěvovala muzea a galerie a psala o svých výletech do svých deníků, které si pečlivě vedla. Měla chuť učit se novým věcem a vzdělávat se, a tak začala navštěvovat kurzy esperanta. Když jí vyšel letní studijní pobyt na Máchově jezeře, byla znovu šťastná. Ve svých denících věnuje tomuto pobytu velkou část a rozepisuje své zážitky krásným způsobem – radost z přírody, z vůně léta, z večerních procházek na břehu jezera, ze setkání s novými lidmi… byly to pro ni krásné chvíle, které ve svých denících však sdílela jen se svým synem Mirounkem.

S velkým důrazem však popisuje i setkání s dalším mužem svého života, seňorem Vyžvaldou. Chodili spolu na procházky, na oblíbené čaje a hodně si povídali. Jaroslav jí naslouchal a na rozdíl od ostatních mužů, jak často zmiňovala, nemyslel „jen na lásku“. Poslední večer na Máchově jezeře se mu svěřila se svým osudem a ukázala mu fotku malého Mirounka. Obejmul ji a ona mu dlouze plakala na ramenou.

S Jaroslavem Vyžvaldou nakonec našla své štěstí. Vzali se, nastěhovali do nově vystavěných Lidic a žili svým skromným životem. Pečovali o zahrádku, hodně četli a hodně cestovali.

Bylo mi asi sedm, kdy si uvědomuji, že jsme do Lidic začali za Růženkou jezdit víc a víc. Jaroslav zemřel a Růženka zůstala úplně sama. Až tehdy jsem zjistila, že Jaroslav Vyžvalda byl náš rodinný příbuzný a po jeho smrti jsme zůstali Růžence jen my. Můj tatínek se o Růženku hodně staral, vozil jí jídlo, nákupy, s celou rodinou jsme pak za ní jezdili o víkendech a starali se o zahradu a její dům. Pamatuji si, jak maminka chtěla na jaře umýt prosklené dveře, které vedly do zahrady, ale Růženka si to nepřála, protože na nich byly Jarounkovy otisky prstů.

Starali jsme se o Růženku do posledních dnů jejího života. Zemřela v osmdesáti pěti letech, přežila Jarounka o šest let.

Odkázala nám v Lidicích dům a moje maminka se pak stala první ředitelkou lidického památníku. Po roce 1989 nastaly v Lidicích těžké časy. Vesnice byla spojována s komunistickou propagandou a obec na péči o pietní území nedostávala žádné dotace. Místo starých Lidic bylo v zanedbaném stavu, růžový sad pustl a samotná obec neměla dostatek finančních prostředků se o celé pietní území starat. Maminka tehdy pracovala na kladenské radnici a snažila se Lidicím pomáhat, jak se dalo. Když pak v roce 2000 přešel památník jako příspěvková organizace pod Ministerstvo kultury, přihlásila se do konkurzu a stala se jeho první ředitelkou. Práce to nebyla snadná, maminka budovala památník doslova od nuly. Růžový sad byl zpustlý, bylo potřeba jeho kompletní rekonstrukce včetně zavlažovacího systému.

I muzeum  vyžadovalo modernizaci a kompletní rekonstrukci. Za svého života ještě stihla zrealizovat myšlenku Lidické galerie, která byla přestavěna z bývalého kulturního domu v nových Lidicích, který byl již několik let uzavřen. Podařilo se jí odstranit z lidického památníku „železobetonové monstrum“, které hyzdilo vstup do pietního území, a které mělo původně tvořit galerii Lidické sbírky výtvarného umění, která byla na základě výzvy sira Barnetta Strosse založena a čítala velké množství výtvarných děl umělců z celého světa. Nedokončená stavba byla z areálu památníku odstraněna a místo ní dnes najdete alej Barnetta Strosse, která Vás zavede na nádvoří muzea.

V roce 2004 maminka zemřela. Nedočkala se dostavby nového muzea, ale jeho plány viděla. Pamatuji si to velmi dobře, protože jsem jí je pomáhala vybírat. Bylo to pro mě velice silné období. Seznámila jsem se s lidickými ženami, které mi vyprávěly svůj životní příběh.

Příběh Růženky jsem však začala objevovat až o několik let později. Když jsem se nastěhovala se svým mužem do domku v Lidicích, kde jsme založili rodinu, postupně jsem nacházela po celém domě Růženčiny deníky. Vedla si je od roku 1945. Popisuje v nich svůj každodenní život se svými radostmi i starostmi a v nich, znenadání, věnuje i vzpomínku svému malému synkovi. Je často velmi živá a radostná a zároveň velmi bolestivá. Každý začátek roku ve svých denících věnuje modlitbě, ve které prosí, aby se jí její synáček vrátil a přemítá o tom, kolik je mu let, jak asi vypadá a jestli má i malé Mirounky, její vnuky.

Až při četbě Růženčiných deníků jsem si uvědomila, že nikdy nepřestala věřit, že její syn žije a neuvěřila smutné skutečnosti, že i on byl, s ostatními 81 lidickými dětmi, uplynován ve vyhlazovacím táboře v Chelmnu.

Dnes žiji v nových Lidicích i já se svou rodinou. Mé děti navštěvují místní školku a já si až s jejich narozením uvědomila tu ohromnou bolest, kterou si musely všechny lidické maminky projít. I já dnes pracuji v lidickém památníku a snažím se odkaz Lidic šířit dál budoucím generacím. Svoji práci lektorky vnímám jako poslání, stejně tak, jako ji vnímala i moje máma.

Mgr. Kristina Tělupilová
autorka pracuje jako lektorka v Památníku Lidice