Zfackovat? Pověsit? Vyloučit?

Hňupi. Neúcta. Škoda slov. V podobném duchu okomentovali lidé, které jsem o to požádal, dva zápisy v knize návštěv lidického muzea.

Co lze totiž odvozovat z podpisu JAMES BOND a dedikace, že MÁM RÁD PIZZU A PEČENÝHO ŽIDA? Když si prohlédnete písmo, poznáte, že se jedná v prvním případě o puberťáka někde po patnáctém roce věku, ve druhém o žáka základní školy, což navíc dokládá i název „ústavu“ na začátku shluku podpisů.

Ve většině případů se asi při předvedení těchto zápisů v knize návštěv ve vsi, která ve své původní podobě už téměř tři čtvrtě století neexistuje z důvodů obecně dobře známých, setkáme s odsouzením, rozhořčením. Někdo pojmenuje autory pokusů o vtipný zápis do historie hospodářskými zvířaty, někdo poznamená cosi o špatné rodinné výchově. Někdo prohodí známou hlášku o tom, že dotyčný spěje pro šibenici. Nebo pronese cosi na adresu rodičů a rodinné výchovy. Někoho rozpálí zápis doběla, urazí, rozesmutní, dotkne se jeho nejhlubších citů.

A teď se oklikou vracím na začátek. Co s hříšníky? „Oblíbenou“ metodou bývalo v poměrně nedávné minulosti veřejné odsouzení. Nejen celostátní. Třída veřejně odsoudila dítě třídního nepřítele. Nebo majitele dlouhých vlasů. Dívku, která byla za školou přistižena s cigaretou. Dobově nepřijatelné hříchy byly trestány veřejně. Bývala to pofiderní hra na spravedlnost, na spravedlivé rozhořčení.

Přemýšlím, co se mohlo stát, kdyby dospělý průvodce autorů oněch dvou zápisů zjistil, co jeho svěřenci do knihy návštěv napsali.

Jsou dvě varianty.

Za časů, kdy ještě pohlavek nebyl porušováním lidských práv a týráním, by mu střihl záhlavec, možná by mu řekl, že je blbeček. A ještě jednou mu vysvětlil, že jestli si dobře nevšiml, tak právě absolvoval prohlídku lidického muzea a ať si o tom doma ještě něco přečte, když má zatemněno tady.

Varianta dvě – hříšník je vytažen před kolektiv, kolektiv je obeznámen s hříchem. Hřích je pojmenován, zdůrazněn, hříšník veřejně odsouzen. Podle možností jsou do školy pozváni rodiče, snížena známka z mravů, nebo alespoň důtka.

Také jsem ve školním věku absolvoval nejrůznější exkurze, návštěvy památných míst, historických událostí. Tam, kde pamětníci slzeli, my jsme se nudili. Tedy – i já jsem se nudil. Ne vždy, ale často. Symboly, vzpomínky, dojetí – víc mě zajímalo, jestli dostaneme rozchod a už se nemusíme vracet do školy.

V nějakém muzeu, možná patřilo Leninovi, možná Gottwaldovi, možná nějakému jinému „velikánu“ doby, jsem do podobné knihy návštěv nepozorovaně, když už naše školní výprava mizela k východu, napsal: Byl jsem tady. Fantomas. Oblíbená hláška mého dětství. Žádná neúcta. Z toho jsem neměl rozum. Pokus o vtip, zviditelnění, frajeřina.

Při zpětném pohledu bych se asi tehdy podobně podepsal možná i v Lidicích. Třeba bych se zvěčnil jako rudý bratr Vinnetou, pes Šarik, nebo Rumburak. Pro ještě „zábavnější“ vyznění bych tam taky možná napsal Adolf Hitler, nebo dokonce Reinhard Heydrich. Čím větší provokace, tím větší frajeřina. Do dětské a puberťákovy hlavy nevidíte. Jak říká herec Jan Libíček ve filmu Světáci: „Nic cizího nám není lidské“.

Možná je dobře, že žádného pedagoga tehdy nenapadlo podobnou návštěvu zorganizovat. Pravidelně jsme přetrpívali a přežívali únorová a listopadová výročí, besedy s milicionáři a vojáky ve stylu besedy s esenbákem v Pelíšcích.

V deseti, dvanácti, nebo sedmnácti letech ví člověk houby o tom, nad čím se jiným svírá hrdlo. Kdyby mu bylo deset a v noci ho vyhodili z baráku, dům mu zapálili, rodiče popravili a jeho poslali do lágru, jsem si jistý, že by nic o pečeným Židovi a Fantomasovi nikam nepsal.

Štěstí však je, že to neprožil a s něčím, jako s klidným a bezstarostným svědomím může psát své, jak se domnívá, vtipné signatury.

Jak se taky říká, blbost udělá každý. Záleží však na tom, jestli si hned, nebo později uvědomí, že to hloupost byla.
 

Pavel Hrabica
autor pracuje v Památníku Lidice