Paní Josefina Napravilová se narodila roku 1914 v Plzni a skonala roku 2014 v Táboře. Tato vzácná bytost se dožila sta let, a přece pouhý jediný rok (od května 1945 do jara roku následujícího) ji vynesl k nezapomnění, k věčnosti.
Paní Josefina Napravilová se narodila roku 1914 v Plzni a skonala roku 2014 v Táboře. Tato vzácná bytost, přesvědčená vlastenka naplněná neustálou touhou pomáhat potřebným, žena s vysokými morálními nároky na sebe i na druhé, se dožila sta let, a přece pouhý jediný rok – od května 1945 do jara roku následujícího – ji vynesl k nezapomnění, k věčnosti.
V tomto období působila u repatriačního odboru ministerstva ochrany práce a sociální péče a šéf odboru Ján Bečko, předválečný poslanec Národního shromáždění, ji posílal na různé repatriační mise. V té souvislosti navštívila dvakrát Švédsko, se dvěma lidickými ženami projela Polskem. Nejsložitější úkol na ni čekal jako na příslušnici repatriačního pátracího týmu kapitána Horného operujícího v Mnichově. Tehdy hledala v německých rodinách i ve školách po rozlehlém území jižního Německa české a slovenské děti, které tam nacisté proti jejich vůli zavlekli. Pomocí jednoduchých otázek a nápovědí se snažila děti identifikovat, což bylo obtížné, protože některé rodnou řeč zapomněly nebo rozuměly jen málo. Trpělivost přinášela ovoce: našla v zahraničí na čtyřicet českých a slovenských dětí a vrátila je do vlasti. Avšak největší, vpravdě osudový nález teprve přijde.
V Praze totiž ležel důležitý dopis. Napsala ho Marie Hanfová, lidická dívka, která se už vrátila z takzvané převýchovy v Německu domů, a napsala v něm, že se její bratr Václav asi vykytuje v severním Rakousku.
Nebylo na co čekat. Šéf repatriačního odboru Ján Bečko poskytl Josefině Napravilové svůj privátní vůz i se šoférem. Do zavazadla ještě přibalila drahocennost – pár fotografií lidických dětí, které získala od tamějších žen.
Vyjela. Projížděli rakouskou stranou Šumavy a Josefina šla po stopě jako ohař: od města k městu, od pošty k poště, od krámku ke krámku. A stále tytéž otázky. A stále tytéž odpovědi – ano, nějaké děti tady byly, ale už odešly. Až konečně zaznělo – ano, děti hledaly další ochranu, stahují se k Salcburku, je tam středisko UNRA.
Pak už mladá žena stála před velitelem sběrného tábora v Salcburku, byl to Polák. Máme tady děti, řekl, většinou polské, ale teď jsou venku, přijdou až na oběd. Čekala. Potom se děti objevily, bylo jich víc než padesát. A obětavá, vytrvalá zachránkyně spustila známý repertoár, osvědčený již během mnichovské mise:
„Děti, kdo z vás umí česky?“ Ticho.
„Děti, kdo ví, co je maminka, dědeček, babička, škola, kuřátka?“ Na těch krásných českých „č“, „š“ a „ř“ si dávala zvlášť záležet.
A ozvalo se: „Já si pamatuju…“
„Ano?“ krev se jí hnala do hlavy. „Ty si pamatuješ? A jestlipak víš,“ ukázala jednu z fotografií, „kdo je na tomhle obrázku?“
„Jééé,“ zajásal, „to jsem já!“ Byla to fotografie žáků první třídy lidické školy z roku 1942, pořízená pár dní před zničením obce.
Paní Josefina vydechla: je to lidickej kluk!
Byl to Václav Hanf, jedenáctiletý. Ještě nevěděl, že je oboustranným sirotkem.
Na velitelově stole ležela plná moc a příslušné oprávnění. Teď už jenom podpisy. A jízda do Prahy jako o závod. Vašíčku, Venoušku, hladila ho. Odvedla ho do bytu na Karlově náměstí. Bylo 21. prosince 1945 před půlnocí. Karel Napravil, manžel, chlapce ještě vykoupal.
Následující den s ním přišla do úřadu. Šéf odboru Ján Bečko, třebaže otlučený předválečnými parlamentními půtkami, Vaška objal, svíral ho v náručí a v očích měl slzy… Byly toho plné noviny, rozhlas si rovněž nevydechl. Vrátil se první chlapec z Lidic!
Mgr. Přemysl Veverka
Autor je členem Klubu autorů literatury faktu a spolupracovníkem Památníku Lidice
