V úterý v Praze sněžilo
„V Praze sněží,“ řekla.
„A co má být?“ zareagoval jsem téměř podrážděně.
„Je patnáctého března,“ slyšel jsem její hlas.
„A kvůli tomu voláš? Nevíš, že jedu autem? Rušíš…“ zavrčel jsem.
Nedala se mou nepřístupností zviklat a vyslovila klidně:
„Patnáctého března 1939 taky sněžilo… to je zvláštní, nemyslíš?“
Patnáctého března 1939…cože? Co to povídá? Teprve teď jsem se probral, zpomalil jsem a na nejbližším parkovišti zaparkoval. Slyšel jsem, že do telefonu ještě něco říká, ale já mlčel, mobil jsem od ucha odložil, držel ho ve spuštěné ruce a nepřítomně zíral oknem automobilu do krajiny. Před očima mi vytanula vzácná bytost, moje babička, která je už přes dvacet let na pravdě boží. Od dětství mě zbožňovala, svěřovala se mi se vším možným, co mým rodičům snad ani neřekla – měli jsme krásný vztah.
A tak jsem se záhy dozvěděl, že bezkonkurenční a nezastupitelnou roli v babiččině životě představoval její tatínek, profesor češtiny a dějepisu na pražském staroměstském gymnáziu, kterého milovala bezmeznou, nekonečnou láskou a byl pro ni něco jako bůh. Také pan profesor, muž vzdělaný, věčně ležící v historických spisech, vlastenec a ctitel prezidentů Masaryka a Beneše, by pro dceru taky vypustil duši.
Když jsem povyrostl, babička mi každoročně připomněla ve správný čas, že je 15. března, a dodala pár vět, jakým způsobem ono ráno tragického dne roku 1939 s tatínkem prožila. Čím jsem byl starší, babička přidávala ke své březnové vzpomínce další fakta a postřehy, takže příběh postupem let košatil a narůstal, až dospěl k jisté obsahové i stylistické dokonalosti, jako by byl určený k tisku.
Tyhle myšlenky mi běžely hlavou, zatímco jsem stále seděl v zaparkovaném voze a už dávno mlčící mobil odložil na sedadlo spolujezdce.
A vtom se mi odněkud z nitra vynořilo babiččino březnové veledílo, které na mě krátce před svou smrtí vychrlila – bylo jí kolem sedmdesáti, ale mysl měla čistou a jasnou – a byl to tak úžasný a precizní projev (nebo část povídky či fejetonu?), že si ho babička snad musela předem sepsat. Poslouchal jsem jako uhranutý a byl jsem jejím vyprávěním tak zasažený, že jsem ji v následujících dnech několikrát požádal, aby mi to pověděla znova – a věru jsem ji nemusel přemlouvat a mně se ty jedinečné věty navždy vryly do paměti, takže mi naskakují i teď v zaparkovaném automobilu, a i když jde v mém podání už jen o kusou a strohou kopii vzhledem k babiččině originálu, přece jen jsem se snažil její výstup, který se odehrál před asi dvaadvaceti lety, opět vybavit.
Onu středu 15. března roku 1939, bylo mi osmnáct a chodila jsem do stejného gymnázia, na kterém tatínek učil, vyprávěla tehdy babička a oči jí plály, tatínek seděl u nás doma v Dlouhé ulici, v samé blízkosti Staroměstského náměstí, seděl u rozhlasového přijímače strnulý, bledý, jakoby bez dechu a poslouchal neustále se opakující hlášení… „v šest hodin ráno začne německá pěchota a letectvo okupaci Česko-Slovenské republiky… sebemenší pokus o odpor bude mít nepředvídatelné následky a povede k naprosto brutální intervenci… jednotky československé armády jsou odzbrojovány… Praha bude okupována v 6.30“… tatínek seděl, oči zavěšené na přijímači, vyprávěla babička s občasným zajíknutím, tatínek tu a tam pootevřel ústa, jako by chtěl promluvit, zastavit příval hrůzných slov, ale neřekl nic a chvěl se po celém těle, moje maminka stála ve dveřích obývacího pokoje a s obavami manžela pozorovala, ale já, sykla babička před asi dvaadvaceti lety a v očích se jí objevily slzy, já jsem k tatínkovi přistoupila, objala ho kolem ramen, pohladila po tváři, už byl pečlivě oholený a oblečený do světlehnědého obleku, bílá košile, temně rudá kravata, fešák byl můj tatínek, dcera to pozná, dcera to ví, už byl připravený jako každý den, jenže neodcházel, nehnutě seděl u rádia, jako by se z něho vytrácel život – ještě že se Masaryk nedožil, hlesl konečně a já se ho zeptala – tatínku, co budeme dělat?… žít, holčičko, ze všeho nejdůležitější je žít, odpověděl, vstal, došel k oknu, pohlédl z druhého patra dolů do Dlouhé ulice, kde se Pražané shlukovali do skupin, nervózně, ustrašeně i výhrůžně gestikulovali a posunovali se ke Staroměstskému náměstí, na památné místo, kde se tyčí Jan Hus, první z představitelů české reformace, z níž se po staletí rodila národní svébytnost a státní samostatnost, a stále vyvolává svůj požadavek hájit pravdu až do smrti, zdůraznila tehdy babička a ruce se jí nervozitou třásly, možná lidé chtěli v téhle tragické chvíli u Husa přísahat, že si berou zásadu velkého Čecha za svou, čas byl nevlídný a pražskými ulicemi vířil sníh, tatínek se podíval na hodinky, je po sedmé ranní – mají zpoždění, Germáni, vyprskl s opovržením a pak pohlédl na mě a řekl – ale my půjdeme, holčičko, naše místo je ve škole…
Ano, asi tak, jenže líp a zaujatěji mi to babička opakovaně vyprávěla, řekl jsem si a vtom jsem si uvědomil, že mě k té vzpomínce přiměla má partnerka, když mi zatelefonovala – bylo přece 15. března a v Praze sněžilo – rychle jsem sáhl po odloženém mobilu, samozřejmě byl hluchý, takže jsem vyťukal známé číslo – holčičko, holčičko moje, drmolil jsem zbrkle.
„Co se děje?“ zeptala se stejně jako já před chvílí, jenže ne tak lhostejně a nezúčastněně, naopak vstřícně a mile.
„Děje se, děje,“ odříkával jsem, „musím tě vidět, musím ti něco důležitého vyprávět.“
„O čem?“ zaznělo zvesela.
Přemýšlel jsem jen chvilku. „O tom,“ řekl jsem, jak je lidská paměť důležitá. A jak zásadní význam má pro další generace. A že lidská paměť… že to je vlastně historie národa.“
„To zní zajímavě,“ ocenila. „A kdy mi to chceš vyprávět?“
„Za necelé dvě hodinky jsem u tebe.“
„A kde teď vlastně jsi?“
„Ani pořádně nevím, někde u Tábora.“
„A to chceš být za dvě hodinky ve Vršovicích?“
„Samozřejmě.“
“Tak jo, tak se těším… A poslyš – máš štěstí, pojede se ti dobře, už přestalo sněžit.“
Přemysl Veverka
autor je členem KALF a spolupracovníkem Památníku Lidice
V roce 2015 obdržel cenu E. E. Kische za celoživotní dílo
Památník Lidice
Odešla Eva Kubíková-Bullock, přeživší děvčátko z Lidic

Osudy této mimořádné ženy jsou dokladem toho, že reálný lidský život bývá často mnohem dramatičtější než románová fikce.
Památník Lidice
Před 74 lety odstartovali z nových Lidic první závodníci

Dnes jsme se měli společně sejít v Lidicích. Na startu Lidického okruhu, který mnozí již netrpělivě vyhlíželi. Nakonec teď sedíme všichni doma. Po úmorných vedrech se konečně ochladilo a prší, i když tedy už zase trochu moc.
Památník Lidice
Příběh „Strýce Rudiho“ a jeho dar Lidicím

Rozhodnutí Gerharda Richtera darovat Lidicím svůj obraz „Onkel Rudi/Strýc Rudi“ (1965) je hluboce symbolické a dojemné. Lidice jsou místem jednoho z nejstrašnějších nacistických masakrů na našem území.
Památník Lidice
Varující symbol miliónů zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva

"Postůjte lidé a slyšte poselství dětí zavražděných válkou A pospěšte říci ostatním, že všechno visí na pavoučím vlákně. Vím to! Ale neumím dělat nic jiného než sochy dětí – jak nejlépe umím...“ Z básně Marie Uchytilové (1987)
Památník Lidice
Mezinárodní dětská výtvarná výstava v sídle UNESCO v Paříži

Mezinárodní dětská výtvarná výstava Lidice slaví v letošním roce půlstoletí své existence. Už od svého vzniku je poselstvím MDVV připomínka dětských obětí lidického masakru, stejně jako dalších dětí,...
Další články autora |
„Dálnicí nás úplně odřízli.“ V obcích kolem nově otevřené D4 krachují podniky
Premium V prosinci nově otevřený úsek dálnice D4 odklonil tranzit přes obce, místní teď trápí úpadek jejich...
Lékař si nevypnul kameru. Uspokojování od sestry „viděla“ i hlava republiky
Nechtěnými svědky intimních chvilek uznávaného lékaře a zdravotní sestry se v ruském Dagestánu...
Tři mladí zemřeli při srážce aut u Opavy, jeden z nich předjížděl dvoustovkou
Srážka tří vozidel na severním obchvatu Opavy si ve středu večer vyžádala tři lidské životy....
Trump nevyhostí prince Harryho z USA. Je to chudák, má hroznou ženu, vysvětlil
Britský princ Harry se podle serveru listu The New York Post nemusí obávat toho, že bude vyhoštěn...
Policie pátrá po identitě ženy oběšené na dětském hřišti, zveřejnila její fotku
Policie pátrá po totožnosti ženy, která se na začátku letošního ledna oběsila na dětském hřišti v...
Hamás vydal tři rukojmí, Izrael na oplátku vyslal první autobus vězňů
Palestinská teroristická organizace Hamás v sobotu propustila další tři izraelské rukojmí....
Čas na evropskou armádu. Připravme se na odchod Američanů, řekl Zelenskyj
Evropa se musí připravit na případné stažení amerických vojáků. Na Mnichovské bezpečnostní...
Kandidujme jako Piráti a odborníci, navrhl Hřib. Chce vsadit na téma bydlení
Přímý přenos Piráti rozhodují, kdo bude jejich lídrem pro letošní volby do Sněmovny. Celostátní fórum strany se...
Německo nepodpoří nadiktovaný mír. Za Ukrajinou bude stát, uvedl Scholz
Německo nikdy nepodpoří mír, který by byl Ukrajině nadiktován. Na Mnichovské bezpečnostní...

Prodej rodinného domu 116 m2, pozemek 345 m2
Těšany, okres Brno-venkov
3 690 000 Kč
- Počet článků 82
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 619x
http://www.lidice-memorial.cz
http://www.facebook.com/Lidice.pamatnik, #lidicememorial
Speciál blog s podporou Blog iDNES.cz