V úterý v Praze sněžilo

V úterý vpodvečer mi nečekaně zavolala má pražská partnerka. „Co se děje?“ položil jsem lhostejnou otázku z rodu těch, na něž snad ani nečekáme odpověď.

„V Praze sněží,“ řekla.

„A co má být?“ zareagoval jsem téměř podrážděně.

„Je patnáctého března,“ slyšel jsem její hlas.

„A kvůli tomu voláš? Nevíš, že jedu autem? Rušíš…“ zavrčel jsem.

Nedala se mou nepřístupností zviklat a vyslovila klidně: 

„Patnáctého března 1939 taky sněžilo… to je zvláštní, nemyslíš?“

Patnáctého března 1939…cože? Co to povídá? Teprve teď jsem se probral, zpomalil jsem a na nejbližším parkovišti zaparkoval. Slyšel jsem, že do telefonu ještě něco říká, ale já mlčel, mobil jsem od ucha odložil, držel ho ve spuštěné ruce a nepřítomně zíral oknem automobilu do krajiny. Před očima mi vytanula vzácná bytost, moje babička, která je už přes dvacet let na pravdě boží. Od dětství mě zbožňovala, svěřovala se mi se vším možným, co mým rodičům snad ani neřekla – měli jsme krásný vztah.

A tak jsem se záhy dozvěděl, že bezkonkurenční a nezastupitelnou roli v babiččině životě představoval její tatínek, profesor češtiny a dějepisu na pražském staroměstském gymnáziu, kterého milovala bezmeznou, nekonečnou láskou a byl pro ni něco jako bůh. Také pan profesor, muž vzdělaný, věčně ležící v historických spisech, vlastenec a ctitel prezidentů Masaryka a Beneše, by pro dceru taky vypustil duši.

Když jsem povyrostl, babička mi každoročně připomněla ve správný čas, že je 15. března, a dodala pár vět, jakým způsobem ono ráno tragického dne roku 1939 s tatínkem prožila. Čím jsem byl starší, babička přidávala ke své březnové vzpomínce další fakta a postřehy, takže příběh postupem let košatil a narůstal, až dospěl k jisté obsahové i stylistické dokonalosti, jako by byl určený k tisku.          

Tyhle myšlenky mi běžely hlavou, zatímco jsem stále seděl v zaparkovaném voze a už dávno mlčící mobil odložil na sedadlo spolujezdce.

A vtom se mi odněkud z nitra vynořilo babiččino březnové veledílo, které na mě krátce před svou smrtí vychrlila – bylo jí kolem sedmdesáti, ale mysl měla čistou a jasnou – a byl to tak úžasný a precizní projev (nebo část povídky či fejetonu?), že si ho babička snad musela předem sepsat. Poslouchal jsem jako uhranutý a byl jsem jejím vyprávěním tak zasažený, že jsem ji v následujících dnech několikrát požádal, aby mi to pověděla znova – a věru jsem ji nemusel přemlouvat a mně se ty jedinečné věty navždy vryly do paměti, takže mi naskakují i teď v zaparkovaném automobilu, a i když jde v mém podání už jen o kusou a strohou kopii vzhledem k babiččině originálu, přece jen jsem se snažil její výstup, který se odehrál před asi dvaadvaceti lety, opět vybavit.

Onu středu 15. března roku 1939, bylo mi osmnáct a chodila jsem do stejného gymnázia, na kterém tatínek učil, vyprávěla tehdy babička a oči jí plály, tatínek seděl u nás doma v  Dlouhé ulici, v samé blízkosti Staroměstského náměstí, seděl u rozhlasového přijímače strnulý, bledý, jakoby bez dechu a poslouchal neustále se opakující hlášení… „v šest hodin ráno začne německá pěchota a letectvo okupaci Česko-Slovenské republiky… sebemenší pokus o odpor bude mít nepředvídatelné následky a povede k naprosto brutální intervenci… jednotky československé armády jsou odzbrojovány… Praha bude okupována v 6.30“… tatínek seděl, oči zavěšené na přijímači, vyprávěla babička s občasným zajíknutím, tatínek tu a tam pootevřel ústa, jako by chtěl promluvit, zastavit příval hrůzných slov, ale neřekl nic a chvěl se po celém těle, moje maminka stála ve dveřích obývacího pokoje a s obavami manžela pozorovala, ale já, sykla babička před asi dvaadvaceti lety a v očích se jí objevily slzy, já jsem k tatínkovi přistoupila, objala ho kolem ramen, pohladila po tváři, už byl pečlivě oholený a oblečený do světlehnědého obleku, bílá košile, temně rudá kravata, fešák byl můj tatínek, dcera to pozná, dcera to ví, už byl připravený jako každý den, jenže neodcházel, nehnutě seděl u rádia, jako by se z něho vytrácel život – ještě že se Masaryk nedožil, hlesl konečně a já se ho zeptala – tatínku, co budeme dělat?… žít, holčičko, ze všeho nejdůležitější je žít, odpověděl, vstal, došel k oknu, pohlédl z druhého patra dolů do Dlouhé ulice, kde se Pražané shlukovali do skupin, nervózně, ustrašeně i výhrůžně gestikulovali a posunovali se ke Staroměstskému náměstí, na památné místo, kde se tyčí Jan Hus, první z představitelů české reformace, z níž se po staletí rodila národní svébytnost a státní samostatnost, a stále vyvolává svůj požadavek hájit pravdu až do smrti, zdůraznila tehdy babička a ruce se jí nervozitou třásly, možná lidé chtěli v téhle tragické chvíli u Husa přísahat, že si berou zásadu velkého Čecha za svou, čas byl nevlídný a pražskými ulicemi vířil sníh, tatínek se podíval na hodinky, je po sedmé ranní – mají zpoždění, Germáni, vyprskl s opovržením a pak pohlédl na mě a řekl – ale my půjdeme, holčičko, naše místo je ve škole…             

Ano, asi tak, jenže líp a zaujatěji mi to babička opakovaně vyprávěla, řekl jsem si a vtom jsem si uvědomil, že mě k té vzpomínce přiměla má partnerka, když mi zatelefonovala – bylo přece 15. března a v Praze sněžilo – rychle jsem sáhl po odloženém mobilu, samozřejmě byl hluchý, takže jsem vyťukal známé číslo – holčičko, holčičko moje, drmolil jsem zbrkle.

„Co se děje?“ zeptala se stejně jako já před chvílí, jenže ne tak lhostejně a nezúčastněně, naopak vstřícně a mile.

„Děje se, děje,“ odříkával jsem, „musím tě vidět, musím ti něco důležitého vyprávět.“

„O čem?“ zaznělo zvesela.

Přemýšlel jsem jen chvilku. „O tom,“ řekl jsem, jak je lidská paměť důležitá. A jak zásadní význam má pro další generace. A že lidská paměť… že to je vlastně historie národa.“

„To zní zajímavě,“ ocenila. „A kdy mi to chceš vyprávět?“

„Za necelé dvě hodinky jsem u tebe.“

„A kde teď vlastně jsi?“

„Ani pořádně nevím, někde u Tábora.“

„A to chceš být za dvě hodinky ve Vršovicích?“

„Samozřejmě.“

“Tak jo, tak se těším… A poslyš – máš štěstí, pojede se ti dobře, už přestalo sněžit.“    

Přemysl Veverka
autor je členem KALF a spolupracovníkem Památníku Lidice
V roce 2015 obdržel cenu E. E. Kische za celoživotní dílo