V hlavní roli legionáři

Tento text vznikl na základě motivů výstavy „Československé legie 1914–1920“, kterou uspořádal Památník Lidice ve spolupráci s Československou obcí legionářskou a která je přístupná veřejnosti v lidické výstavní síni Pod Tribunu.

Expozice je mimořádná nejen tím, že zobrazuje dějinnou etapu směřující k vytvoření samostatné Československé republiky, ale i rozsahem textového a obrazového materiálu. Návštěvník sleduje na třech desítkách panelů drama odvahy a statečnosti prostých Čechů a Slováků bojujících na zahraničních frontách první světové války – a to v souladu s politickým, diplomatickým a organizačním úsilím svých exilových i domácích představitelů – a zároveň má možnost seznámit se s působením domácího odboje. 

Úvodní panel exponuje tehdejší historicko-politickou situaci konstatováním, že v roce 1914, na prahu války, které se později bude říkat Velká nebo první světová, český národ disponoval vyspělou kulturou, uměním a školstvím, silným průmyslem i rozvinutým zemědělstvím, tedy rozhodujícími atributy moderního národa kromě jediného – vlastního státu. Habsbursko-lotrinské soustátí postupně ztrácelo svou staletou dějinnou roli ochrany malých národů před tlaky z Východu i Západu a jako druhořadý spojenec se ocitlo ve vleku Německa. Habsburský dvůr očekával, že společné vítězství ve válce umožní vyřešit vnitřní národnostní problémy, které monarchií zmítaly. Vůdčí osobnosti československého exilu, T. G. Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš, prosazovaly myšlenku, že předpokladem mezinárodního uznání práva Čechů a Slováků na vlastní stát je přímá účast našich vojáků ve válce, to znamená jejich podíl na branném nasazení armád Trojdohody – Francie, Ruska a Velké Británie – k nimž se po vypuknutí války přidaly další státy, především Itálie a Spojené státy americké. T. G. Masaryk v této souvislosti prohlásil: „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového právního poměru k Rakousku i spojencům… V každém případě nebudou moci spojenci ani Vídeň přejít kolem nás mlčky, budeme-li mít vojáky.“

Takže teď už záleželo „jenom“ na svobodném rozhodnutí Čechů a Slováků žijících v zahraničí, v první fázi především v Rusku a na Ukrajině, a rovněž válečných zajatců z řad rakousko-uherské armády, zda zamění pohodlí domovů a do jisté míry i bezpečí zajateckých táborů za nebezpečné útrapy a riskování zdraví i života na frontách světové války, v boji proti centrálním velmocím, Německu a rakousko-uherské monarchii, k níž jako občané náleželi.  

Československá armáda se zrodila dříve než československý stát – tak zní základní teze tohoto dějinného období. A existence československých legií se skutečně stala nejpádnějším argumentem pro mezinárodněpolitické uznávání práva Čechů a Slováků na samostatný stát.

A ještě poznámka: Před první světovou válkou žilo v Rusku asi 100 tisíc Čechů a Slováků, kteří tam přesídlili buď pod vlivem dobového slavjanofilství, nebo kvůli lepšímu výdělku, než jaký měli možnost získat v Rakousku-Uhersku. Významné bylo i české osídlení ve Volyňské gubernii na Ukrajině.  

Panel po panelu, každý opatřený časovou osou, v chronologické posloupnosti návštěvník sleduje rozvíjení tématu této výstavy. Ovšemže se začíná atentátem na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este, následníka rakousko-uherského trůnu, provedeného 28. června 1914 v Sarajevu. Atentát se stal pro Rakousko-Uhersko a Německo vítanou příležitostí k rozpoutání válečného konfliktu, sledujícího mocenské a územní záměry zúčastněných stran, o němž nikdo z panovníků ani vojevůdců nepředpokládal, že bude trvat dlouhé čtyři roky a že se promění v dosud nevídaná, masová lidská jatka. Čeští a slovenští dobrovolníci žijící v Rusku nejprve vstupovali do carské armády, aby bojovali proti habsburské monarchii, ale další panel už připomíná legendární Českou družinu, složenou převážně z mladých krajanů, úředníků i cvičitelů Sokola, a ustavenou koncem srpna 1914 v Kyjevě. Ve Francii pak vznikla česká rota Nazdar, přičleněná k francouzské cizinecké legii, jejíž příslušníci prokázali značnou statečnost v bitvě u Arrasu roku 1915. To byly zárodky revolučních dobrovolných vojsk, později nazývaných zahraniční československá vojska. (Označení československé legie pro jednotky zahraničního vojenského odboje v první světové válce vzniklo až po válce; dobový oficiální výraz pro jejich příslušníky zněl dobrovolci nebo bratři.)

Výstava dává nahlédnout do výzvědné činnosti České družiny. Po ukončení výcviku bylo toto uskupení přiděleno v říjnu 1914 k ruské armádě a připadla mu služba rozvědčíků. Družiníci si postupně získávali důvěru ruského velení a řada z nich obdržela vyznamenání. Rovněž působili jako tlumočníci a při výslechu zajatců.        

Domácí politická scéna nebyla v názorech na poválečný vývoj zdaleka jednotná. Řada českých politiků se orientovala výhradně promonarchisticky, pro setrvání českého národa pod habsburským panováním, jiná skupina sdružená kolem Karla Kramáře, zaníceného rusofila a novodobého panslavisty, spatřovala budoucnost českého národa v nově vytvořené velké slovanské říši, v jejímž čele bude vítězné Rusko. Profesor T. G. Masaryk a jeho spolupracovníci prosazovali, jak už řečeno, existenci samostatného státu Čechů a Slováků.

Jeden z panelů vypovídá o tom, že hlavním orgánem českého domácího odboje v průběhu první světové války se stala Maffie, vytvořená po odjezdu T. G. Masaryka v prosinci 1914 do zahraničí. Zastávala důsledně protirakouské a prodohodové pozice, řídila zpravodajskou a konspirační činnost, zajišťovala i kontakt T. G. Masaryka s domácím prostředím. Její předsednictvo tvořili od března 1915 Edvard Beneš, Karel Kramář, Alois Rašín, Josef Scheiner a Přemysl Šámal. Návštěvníci výstavy zhlédnou na fotografii věznění Karla Kramáře a Aloise Rašína nedaleko Vídně.  Kramář byl roku 1915 zatčen a v roce následujícím odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, který mu byl později změněn na doživotí. V roce 1917 došlo ke Kramářově amnestii a propuštění na svobodu. Ve stejném procesu byl souzen i Alois Rašín.      

Reprezentativním orgánem zahraničního odboje se stala Československá národní rada, založená roku 1916 v Paříži. Jejím iniciátorem a předsedou byl T. G. Masaryk a zasedali v ní Rastislav Štefánik, Edvard Beneš a další odbojoví představitelé.    

Ale zpět do války. Bitva u Zborova 2. července 1917 představovala první výrazné vystoupení československých legií na východní frontě. Úspěch čs. jednotek byl natolik výrazný, že ruská vláda poté zrušila veškerá omezení na formování nových útvarů z českých a slovenských zajatců. V průběhu dělostřelecké přípravy před bitvou byl těžce zraněn – přišel přitom o oko – Jan Syrový, pozdější armádní generál a předseda úřednické vlády působící koncem září a začátkem října 1938.

Návštěvník výstavy se dále seznámí s ustavením Československého armádního sboru v Rusku – během léta 1917 vstoupilo do čs. vojska dalších 27 tisíc Čechů a Slováků ze zajateckých táborů – se vznikem čs. vojska ve Francii a s účastí čs. dobrovolců v armádách Dohody. Tříměsíční ozbrojené střetnutí Čs. armádního sboru s bolševiky v Rusku způsobilo, že sbor ovládl tisíce kilometrů sibiřské magistrály od Volhy po Tichý oceán. Výrazný výkon Čs. armádního sboru v Rusku představoval další fázi mezinárodního uznání pro vytvoření samostatného československého státu. Aktivity T. G. Masaryka v Rusku, R. Štefánika v USA a E. Beneše ve Francii pak vedly k mezinárodnímu uznání zahraničního odboje.

Také na domácí půdě se připravoval převrat. Na podzim roku 1916 se na říšské radě ve Vídni zformovalo pod vedením agrárníka Františka Staňka sdružení tamějších českých poslanců a dalo si název Český svaz. Tato instituce zaujímala k rakousko-uherskému režimu servilní postoje, dokonce v lednu 1917 přispěchala s prohlášením, že „národ český… jen pod žezlem habsburským vidí svoji budoucnost“. V dusné atmosféře, kdy rakouská policie pořizovala seznamy nepřátel trůnu a odpůrci monarchie byli souzeni a žalářováni, se v Praze zrodila myšlenka intelektuálního činu. K životu ji přivedl šéf činohry Národního divadla, básník a příslušník Maffie Jaroslav Kvapil se svými přáteli Otokarem Fischerem, Otakarem Theerem a Přemyslem Šámalem. A tak v lednu 1917 vznikl projev, v němž spisovatelé požadovali, aby se poslanci sdružení v Českém svazu zdrželi prorakouských prohlášení, aby nediskreditovali věc národa a aby raději mlčeli. K zveřejnění projevu však nedošlo, a když se aktivity Českého svazu jevily jako neudržitelné, kroužek spiklenců se sešel znovu. Už nemohlo jít o to, aby se Český svaz neprojevoval, ale bylo třeba usilovat, aby poslanci na říšské radě vyhlásili program česko-slovenského osvobození. V tomto duchu Jaroslav Kvapil vypracoval nový text, takzvaný Manifest spisovatelů, adresovaný „českému poselstvu na říšské radě“.         

Dokument vyzýval k formulování požadavku českého státu zahrnujícího i Slovensko. Sice se v něm nemluví o samostatnosti, ale nevyskytují se tam ani pojmy Rakousko, říše, dynastie. Jako první podepsal text koncem dubna 1917 Alois Jirásek, který se zvláště po vydání románu Temno těšil mimořádné přízni veřejnosti. Po něm podepisovali další, celkem 222 spisovatelů, často velmi zvučných jmen. Manifest, který podstatně přispěl k radikalizaci české politiky, byl publikovaný v tisku 17. května 1917.

O rok později, 13. dubna 1918, složily v pražském Obecním domě přední osobnosti československého života Národní přísahu, kterou zkoncipovali Alois Jirásek a sociálnědemokratický politik František Soukup a která apelovala na vytvoření samostatného státu.  V červenci 1918 došlo k ustavení osmatřicetičlenného Národního výboru československého, v jehož čele stanul Karel Kramář a předsednictvo tvořili Alois Rašín, František Soukup, Antonín Švehla a Václav Klofáč. Úkolem výboru bylo připravit převzetí státní moci a vypracovat základní zákony nového státu.  

A čas se skutečně naplnil. Vídeňská vláda vyjádřila 27. října 1918 nótou svého ministra zahraničních věcí ochotu jednat o mírových podmínkách prezidenta USA Woodrowa Wilsona. Když byla nóta následujícího dne, 28. října 1918, zveřejněna, miliony obyvatel habsburské monarchie z ní vyvodily závěr, že válka skončila a Rakousko-Uhersko je poraženo. V Praze zavlály červenobílé prapory, rakousko-uherské symboly padaly k zemi, ulice zaplavily jásající, zpívající davy. Jak píše historička Věra Olivová v publikaci Dějiny první republiky, Národní výbor reprezentovalo v tomto okamžiku pět mužů, kteří vstoupili do dějin jako „mužové 28. října“: Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Slovák Vavro Šrobár, který přijel téhož rána ze Slovenska do Prahy. V průběhu dne Národní výbor převzal od rakouských úřadů veřejnou i vojenskou správu. A ve večerních hodinách vydal své první veřejné prohlášení: „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa.“

Vraťme se do lidické výstavní síně Pod Tribunou. Závěr výstavy „Československé legie 1914–1920“ připomíná Pařížskou mírovou konferenci, konanou od ledna 1919 do ledna roku následujícího, na níž se dojednávaly mírové smlouvy mezi státy Dohody a jejími spojenci, vítězi první světové války, a mezi poraženým Německem a Rakousko-Uherskem. Výstava, která nenechává na pochybách, že legionářům náleží jedna z hlavních rolí v procesu formování československého státu, je přístupná veřejnosti do konce roku.   

Přemysl Veverka
Autor je členem KALF a spolupracovníkem Památníku Lidice
V roce 2015 obdržel cenu E. E. Kische za celoživotní dílo