„Maryško si nevidí do huby“, nicméně „stejně vtipným by měl být i „trest“ nikoliv kriminalizace“. Prostě „vymyslet něco, za co by se chytil za nos a podobné kecy by ho nenapadaly“, domnívají se někteří diskutéři...
...reagující na příspěvek I šašek by měl znát jisté hranice, aneb Také my zápasíme o charakter naší společnosti.
Tyto postoje mne ani tak nepřekvapily. Spíše mne zarazil jiný názor. A totiž, že důvod k zásahu policie nastane teprve ve chvíli, až Jiří Maryška na náměstí bude lidi vyzývat k zabíjení. (!) Pokud by k něčemu takovému skutečně došlo, (Doufám, že se tak nikdy nestane!) bylo by už pozdě. Podle pisatele odsoudit někoho za vtip je ubohé. Možná. Záleží na úhlu pohledu. Mnohem ubožejší však je zneužití snímku, zachycujícího povražděné muže, a navíc dávaného do souvislosti s řešením problémů s magistrátem. Podle mne už samotný tento fakt výzvou k zabíjení je.
Výhrady vůči určitým politikům na všech stupních, od komunálních až po ty nejvyšší, čas od času dává najevo každý z nás. Je to logické. Naše země má spoustu neřešených problémů, které nás, řadové občany, tíží zhusta více než politiky. Je dobré na ně poukazovat, avšak je nepřípustné k tomu zneužívat tragédii jiných.
Jiří Maryško je mladý. Hrůzy druhé světové války, protektorátu nezažil. Jsou pro něj tudíž velice vzdálenou historií. Umím to pochopit. A stejně tak fakt, že cizí smrt, navíc způsobená před desítkami let, může být někomu lhostejná. To ovšem pokládám za chybu ve výchově. Doma i ve škole. Pro co však porozumění nemám, že násilný odchod z tohoto světa někdo neváhá zneužít, aniž by si současně uvědomil, co tím může způsobit. Nejen otevřít staré a nikdy pořádně nezhojené rány na duši přeživších a jejich potomků.
Čím déle se zabývám literaturou faktu, tím silněji si uvědomuji, jak je tento žánr pro život společnosti důležitý. Z hlediska zachování historické paměti národa hraje nezastupitelnou roli. Umožňuje nám nahlédnout i do časů, které jsme naštěstí nemuseli prožít a které známe jen z učebnic dějepisu. Můžeme prožít, podobě jako herec na jevišti, desítky, stovky cizích životů, které bychom za jeden jediný pozemský život sotva prožili. A co víc, nabízí prostor k zamyšlení nad sebou samým. V literatuře lze hledat a nacházet podobnosti s naším vlastním životem, řešení situací, s nimiž si v určitou chvíli nevíme rady, můžeme nacházet odpovědi na otázku, jak bych se v té či oné kritické situaci zachoval já sám, kam jako společnost jako celek směřujeme.
Všem podobným „vtipálkům“ proto navrhuji docela prosté řešení: začíst se do knih zkušených autorů literatury faktu – Romana Cílka, Miloslava Moulise, Přemysla Veverky či historika Eduarda Stehlíka. Seznámit se se svědectvím Viktora Laše a Františka R. Krause, kteří byli 10. června do Lidic spolu s dalšími vězni přivezeni z židovského ghetta z Terezína. Zastřeleným museli vykopat hrob a pohřbít je. Doporučuji otevřít publikaci Cyrila Merhouta Lidice z roku 1945.
Koncem března se na našem knižním trhu i v prodejně Lidické galerie objeví kniha nazvaná Vzpomínky mě stále tíží. Napsala ji Jaroslava Skleničková, lidická žena, která se do koncentračního tábora Ravensbrück dostala jako šestnáctiletá. Traumatu z vraždy lidických mužů se nezbavila ani desítky let po válce. V emotivním a velice otevřeném vyprávění můžeme číst: „Jak to tenkrát, onoho 10. června roku dvaačtyřicátého u Horákova statku bylo? Co tatínek cítil, jak se choval, když najednou stál tváří tvář popravčí četě, tváří tvář svým vrahům?“
Herecká profese vyžaduje rovněž schopnost vžít se do duše ztvárňované postavy. Třeba si i Jiří Maryško a jeho příznivci na základě této jedné jediné věty upřímně odpoví, zda použití onoho snímku bylo opravdu pouze „vtipem“!
Jana Vrzalová
autorka je předsedkyní Klubu autorů literatury faktu
