Setkávání s Osobnostmi

Výstavní prostory v Lidické galerii jsou ve stejné budově jako administrativa Památníku Lidice. Takže zde mám kancelář i já. Většinou se mi tedy několikrát denně podaří, že procházím právě prezentovanou výstavou v prvním patře.

Až do poloviny února jsou zde nainstalovány portrétní fotografie od Jiřího Jiroutka.

Jiroutek svůj cyklus nazval Osobnosti české kulturní scény, a tak na mě ze zdí shlíží malíři, grafici, sklářští výtvarníci, několik spisovatelů či fotografů. K nim jsme společně s autorem vybrali několik děl z naší sbírky, jiná nám pro výstavu zapůjčil i Jiří Jiroutek.

Každý z portrétů má kolem sebe svoje fluidum. Myslím, že bez výjimky. To je jistě dáno sílou výrazu tvořivého člověka, jeho tváře. A uměním fotografa, který je schopen tento výraz zachytit. Pomáhá tomu jistě i přirozené prostředí, kde je fotografovaný zachycen. Většinou jsou to jejich ateliéry, prostředí domácká, známá. Osvětlená denním světlem, bez použití dodatečného osvětlení fototechniky.

Typické je i zapojení rukou. Téměř každá kompozice je tedy založená na vztahu obličej – pohled – ruce – dopadání světla – prostředí. Jiří Jiroutek na cyklu Osobnosti pracuje již několik desetiletí. Ve své „sbírce“ má již přes sedmdesát jmen.

Jitka Válová, v ruce nezbytnou cigaretu, druhou si mírně podpírá hlavu. Za ní svítí jedno z jejích pláten s efemérními postavami. Máme zde vystaven i její obraz Zátiší s lebkami, který malovala ještě kdysi na škole, kde studovala v ateliéru Emila Filly.

Nedávno zemřelý Aleš Veselý, který měl svůj ateliér ve vedlejší vesnici Středokluky. Ruce založené na prsou do kříže. Je to asi tři roky, co k nám do sbírky daroval jednu ze svých koláží.

Stanislav Kolíbal, který jako by si v zamyšlení prohlížel před sebou natažené ruce. Dopadá na něj světlo z nedalekého okna, některé paprsky se až zhmotňují ve vzduchu. Kolíbal byl kurátorem zdejší první stálé expozice v roce 2003, kdy Památník Lidice převzal sbírku do té doby spravovanou Českým muzeem výtvarných umění.

Nádherná tisková matrice pro grafiku Aleny Kučerové je zavěšena hned vedle jejího portrétu. Perforovaný plech představující říční krajinu je z mých nejoblíbenějších. Prosvěcuje odlesky prostor galerie, i když je třeba právě zhasnuté světlo.

Každý den tak mám možnost zastavit se u některého portrétu a třeba si vzpomenout na osobnost, s níž jsem se měla někdy štěstí potkat. Anebo navázat pomyslný kontakt s někým, koho jsem předtím neznala. Jiroutkovy fotografie to umí skvěle zprostředkovat.

Lubomíra Hédlová
autorka je kurátorkou výstavy