Pojďme k sobě blíž, přátelé

Kaj džas?, zeptá se Rom, když potká svého druha. Třebaže ta slova znamenají „kam jdeš?“, mohou zastupovat i pozdrav. Odpověď zní:  Khere – ko Roma čili „domů – k Romům“.

Z toho plyne potřeba Romů být doma, mezi svými, ať v rodině, v okruhu rodu nebo v cikánské osadě. Vyjadřuje to i další romské rčení, stojící na romské stupnici hodnot na jedné z nejvyšších příček: fameľija hin Devlestar čili „rodina je od Boha“. Neboť doma se Rom nachází v bezpečí, domů nedoléhají rány okolního světa… a je čeho se obávat. Odedávna se bylo čeho obávat.

Romové ušli zhruba od dvanáctého století, kdy se vydali na svou pouť z indické pravlasti do Evropy, mimořádně trudnou, často krutou cestu. Ze zemí, v nichž se snažili usadit, je domorodci podle rozkazů svých vladařů vyháněli, bili, mučili, zabíjeli, pořádali na ně hony jako na lovnou zvěř. Nejinak tomu bylo v habsburské monarchii, do níž náležely i země Koruny české, kde se trýznění a fyzická likvidace Romů projevily nejvýrazněji v době panování císaře Karla VI. (1711–1740). Nešťastný úděl nešťastného etnika přivedli k vrcholu němečtí nacisté, kteří rozpoutali – jako v případě Židů – takzvané konečné řešení cikánské otázky. V praxi to znamenalo, že v cikánském koncentračním lágru  Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) našlo smrt téměř 20 tisíc Romů z celé Evropy, přičemž odhad celkového počtu romských obětí v průběhu druhé světové války se pohybuje kolem půl milionu osob. Osud českých a moravských Romů však zůstává ojedinělý. Z 6500 Romů evidovaných v Čechách a na Moravě v roce 1940 se jich po válce vrátilo z koncentračních táborů necelých 600. K nim lze připočítat kolem tří set, maximálně pěti set Romů, kteří se mohli během války ukrývat na území protektorátu nebo třeba na Slovensku.

Žijeme dnes – a je třeba říkat to nahlas a opakovaně – v nebezpečném, hrůzném světě, v němž početné seskupení fanatických zločinců vybíjí pod rouškou jakési zvrhlé náboženské ideologie a s nenávistí vůči hodnotám civilizovaných, demokratických společenství, nevinné lidi v různých zemědílech – i v Evropě, i v blízkosti naší republiky. Tím větší máme důvod a morální povinnost spojit se k jednotě a ke snášenlivosti, to znamená odhodit permanentní sváry, rozepře a zlovolné útoky, zatím „pouze“ rétorické, které českou společnost zatěžují a brzdí ji v pozitivním, vpravdě demokratickém vývoji; týká se to i negativních postojů mnohých „bílých“ Čechů k Romům, které už nejednou přerostly ve veřejné rasistické excesy za hranicí zákona. Místo nenávistných nactiutrhání a ponižování lidské důstojnosti vykročme k sobě navzájem, podejme si ruce, pojďme k sobě blíž. Předpokladem těchto kroků je vzájemné poznání.

A věřme – Romové mají co nabídnout. Jejich vynikajícího hudebního a taneční umění si všiml už Karel Havlíček Borovský (1821–1856), proslulý satirik, epigramatik a novinář. V letech 1843–1844 působil v Rusku jako vychovatel v rodině významného profesora. Po návratu do vlasti uveřejnil své první tištěné literární dílo, Obrazy z Rus. Líčí v něm nejrůznější zajímavosti, s nimiž se v Rusku setkal, rovněž návštěvu romského koncertu. „Již od dávna cikáni bývali v Rusích jediní hudebníci z profesí… Při prvním koncertu zůstal jsem jako omámen… Jen samostatnost a původnost učí, hřeje a těší,“ zdůraznil Havlíček v souvislosti s poklonou hudebnímu a tanečnímu umění, které Romové odedávna přenášejí z generace na generaci. Když tento břitký kritik habsburské monarchie, katolické církve, tmářství a sociální nespravedlnosti ukázal své lidské srdce, pootevřel cikánskou duši a nahlédl do ní, učarovala mu právě její samostatnost a původnost. Cikánská duše, plná emocí, obav a úzkostí, vyzařující historii, tradice a kulturu lidu tmavé pleti, dodnes pluje na romském nebi – a nesou ji tam příslušníci nebo pamětníci starých cikánských rodů, kteří by mohli vyprávět o zvycích, obyčejích, obřadech i rituálech, plných snové pohádkovosti, lidské vlídnosti i romantiky.

Leč i lidé všeznalí odcházejí za horizont času, a tak zůstává na historicích, spisovatelích a paměťových institucích, aby zděděnou paměť předávali dál, především – a to je mimořádně důležité – mladému pokolení. Proto Památník Lidice, jeho vzdělávací oddělení, uspořádá 5. dubna ve spolupráci s Kulturní památkou Lety a nadací Cheiron T, o. p. s. již druhý ročník setkání nazvaného Sobě blíž. Jeho smyslem je seznámit žáky základních škol a studenty gymnázií v časově i programově přijatelné kostce s historií, kulturou a tradicemi Romů. Možná překvapivá, avšak potěšující zpráva zní: už řadu týdnů před 5. dubnem se přihlásilo se svými žáky tolik škol, že sál kulturního domu v Letech je dávno zaplněný do posledního místa.         

Přemysl Veverka
autor je členem Klubu autorů literatury faktu a spolupracovníkem Památníku Lidice