Od průvodů k pamětníkům

Hodina slohu mne na základní škole nikdy příliš neoslovovala. Témata prací byla nudná a při jejich čtení to vypadalo, že od sebe polovina třídy vše opsala.

Maminka je hezká, hodná, stará se o nás, no asi se ani neočekávalo, že by člověk napsal něco jiného. V období různých výročí se pak psala práce na téma, „Co si myslíme o říjnové revoluci“ anebo „Co děláte ve Svátek práce“.
Jednou přišla zase paní učitelka s nějakým námětem na slohovou práci a ze třídy se ozval otrávený nesouhlas a tak řekla „…nezdá se vám to milánkové, nevadí. Utvořte si dvojice a najděte ve svém okolí člověka, který prožil něco zajímavého, s ním pak uděláte rozhovor a to bude vaše slohová práce.“
Třída nejdříve ztichla, ale během chvilky se rozškatulkovala do ševelících dvojic. Najít člověka, jehož příběh by byl zajímavý, byla nejen velká výzva, ale dalo to hodně přemýšlení, protože ty, co jsou Vám nejblíže, většinou nevnímáte jako zajímavé.
Druhý den mi pak spolužačka řekla „Přemýšlíme nad blbostma a tvoje babička byla v koncentráku, tak napíšeme o ní.“

Přiznám se, že do takové práce se mi vůbec nechtělo. Často jsem slýchala ve škole pošklebky, že jsem z Lidic, že dostáváme všechno zadarmo, že kdyby se v Lidicích nic nestalo, spolužáci by nemuseli povinně chodit každý rok do muzea a na dětskou výstavu a tak jistě chápete, že číst pak před celou třídou práci o své babičce, není příliš lákavé. Spolužačce jsem navrhla, že si vybereme někoho jiného, že babička chodí do práce, nemá moc času, prostě jsem se vymluvila a ona souhlasila.

Paní Marie Pinčáková rozená Hanfová byla usměvavá vlídná žena, která po lidické tragédii přišla o dětství, o rodiče, na nějakou dobu o sourozence a ani její poválečný život nebyl lehký. Velice brzy ovdověla a sama pak vychovala tři syny. Poutavý rozhovor si sice nepamatuji doslovně, ale nechal ve mne zážitek na celý život a po přečtení rozhovoru před spolužáky jsem přestala mít ve své dětské duši výčitky, že jsem z Lidic.
Když jsem po letech nastoupila do Památníku Lidice, dostala jsem od žáků základní školy, dnes už nevím jaké, rozhovor s lidickou ženou paní Vachterovou, který byl také jejich slohovou prací.

Myslím, že i oni si ponesou zážitek ze setkání s touto ženou celý život v sobě. Nesou si ho jistě i žáci desítek škol, kteří přijíždějí do památníku z různých koutů vlasti a naslouchají, dnes již pouze, přeživším lidickým dětem, které se s nimi dělí o své příběhy a prožitky.
Co se ale stane, až tu pamětníci nebudou? Bude stačit, že si mladí lidé přečtou o historii naší vlasti v učebnicích? Bude je pouhá učební látka motivovat k vlastenectví? Budou si vážit našich předků a toho co pro nás vybojovali? Už dnes by se dalo pochybovat o tom, zda mladí lidé vědí co to vlastenectví je, ale když je vidíte po hodinové besedě s pamětníkem vyjít z potemnělého sálu se slzami v očí doufáte, že není nic ztraceno a že tuto svou zkušenost předají jednou svým dětem.

Renata Hanzlíková
autorka je vnučkou přeživší lidické ženy Věry Neradové a pracuje v Památníku Lidice

Rozhovor s paní Jiřinou Vachterovou zmíněný v článku:

Jiřina Vachterová, lidická žena
-  rozená Zbrojková, nar. 18. 5. 1921 v Lidicích. Rodina: tatínek – Josef Zbrojka, mistr v kladenských ocelárnách, maminka – Božena Zbrojková, v domácnosti, sestra - Miloslava Zbrojková, v době lidické tragédie jí bylo teprve 16 let, ještě nebyla ani vyučená, babička Marie Nechvátalová a dědeček Václav Nechvátal – oba v důchodu. Všichni bydleli společně ve starých Lidicích v domě čp. 80. Z celé rodiny válku přežily pouze Božena Zbrojková a její dvě dcery – Jiřina a Miloslava.

1. Jaké jste měla pocity, když vás odvezli z Lidic?
Nikdo z naší rodiny – a zřejmě nikdo z Lidic – nevěděl, co nás čeká. 10. června 1942 ve dvě hodiny v noci nás němečtí vojáci vzbudili a řekli nám, abychom si vzali peníze a zlato, že v domě vykonají prohlídku a my (tedy ženy a děti), že zatím máme jít do lidické školy. Muže odvedli do Horákova statku. Ve škole jsme byly jenom do rána, pak nás převezli do kladenského gymnázia, kde jsme v tělocvičně na troše slámy strávily tři dny. Celou tu dobu nás hlídalo gestapo, a to i při cestě vlakem do Německa. Zhruba po dvou dnech jízdy vlakem jsme se ocitly v ženském koncentračním táboře Ravensbrück, odkud jsme vyšly až po bezmála třech letech.  A celou tu dobu jsme stále nevěděly, proč jsme tam, nebo za co, vždyť jsme přece nic neudělaly … a také doufaly, že nás pustí domů, že je to nějaký omyl, že se to vysvětlí … bohužel, marně.

2. Jak probíhal život vás žen v koncentračním táboře. Musely jste denně pracovat? A jak?
Ubytované jsme byly na tzv. bloku – to byl dřevěný barák, kam se vešlo zhruba 500 vězeňkyň. V jedné velké místnosti nás spalo 250 žen. Postele byly železné – ve třech řadách nad sebou. Na jedné posteli spaly dvě až tři ženy. K vybavení patřily pouze stoly a židle – taková štokrlata. Vedle byla ještě taková místnost, něco jako koupelna. Netekla teplá voda, tak jsme se myly ve studené. A v té samé místnosti jsme umývaly i nádobí a praly si. Oblečené jsme byly v létě v šedomodrých šatech s krátkým rukávem a zástěrou. Na rukávu jsme měly našité číslo – já jsem tam měla 11869. Tím číslem jsem se hlásila, tady žádná jména neexistovala. Chodily jsme bosy, dřeváky a punčochy jsme dostaly až na zimu – tedy začátkem listopadu. To se obměnilo i oblečení – nosily jsme teplejší pruhované šaty (modré a světle šedé svislé pruhy), takové, jak to lidé znají z fotografií z koncentračních táborů.

Pracovaly jsme v tzv. betriebech, což si můžete představit jako obrovskou halu, něco jako továrnu. Já jsem například pracovala v krejčovně, kde se šilo oblečení pro německé vojáky – uniformy a pláště. Každou směnu, která trvala asi 10 hodin – buď denní, nebo noční – jsme musely ušít spolu s dalšími 25 ženami na „bandě“ celkem 225 pánských plášťů. To byla norma. Každá z vězeňkyň šila na plášti jenom něco a předávala to další. Některé ženy zase např. pletly boty ze slámy, staré ženy pletly punčochy, jiné zase chodily pracovat do nedaleké zbrojařské továrny.

3. Měly jste nějaké informace z domova o tom, co se stalo s muži nebo dětmi?
Ne, v lágru jsme se opravdu nic nedověděly. Ani spoluvězeňkyně, které přišly do koncentráku až po nás, nám nic neřekly. Prakticky jsme se o tom, co se v Lidicích stalo, dozvěděly až po třech letech při zpáteční cestě z Německa domů. Vzpomínám si například, že paní Rákosovou, také ženu z Lidic, přivezli do koncentráku až v listopadu, protože byla v nemocnici v Kladně, a ona nám říkala, co se v Lidicích stalo, ale nikdo jí to nevěřil, prostě jsme si myslely, že se pomátla na rozumu. Ani v dopisech, které přicházely od příbuzných, jsme se nic nedočetly. Jednak se lidé báli něco takového napsat, a pak také existovala cenzura – Němci prostě v dopisech některé věci jednoduše zaškrtali.

4. Kde jste žila, bydlela po návratu z tábora, než byly postaveny nové Lidice?
Bydlela jsem v Kladně. Bylo to v domě, který stojí dodnes – říká se mu „Berlíňák“ a najdete ho na rohu ulic Rooseveltovy a generála Klapálka. Za války tam bydleli Němci, které po skončení války vystěhovali, a pak tam bydlela velká část lidických žen, které se vrátily z koncentračního tábora.

5. Kdy jste se nastěhovala do nově postavených Lidic?
Do nových Lidic jsme se stěhovali v prosinci roku 1949. Dnes mají Lidice zhruba 160 domů, ale tehdy jich stálo jen asi 18 – vlastně polovina jedné ulice, která dnes nese název ulice Josefa Horáka a kde bydlím dodnes.

6. Jak moc ovlivnilo váš další život to, co se přihodilo během války?
Co na to říci? Při tragédii Lidic jsem přišla o hodně, hlavně o své nejbližší. Tatínka i dědečka mi zastřelili přímo v Lidicích (ale to jsem se dozvěděla až po válce), babičku z Ravensbrücku odvezli do Osvětimi, odkud už se nevrátila.  Pochopitelně jsme přišli o dům se zahradou, pole … prostě o všechno … a to ani nemluvím o těch hrozných třech letech života, které jsem byla zavřená v koncentráku. Jediné štěstí, pokud to tak mohu říci, bylo, že jsem nepřišla o manžela – protože v červnu 1942 jsem měla teprve před svatbou, kterou jsme plánovali s mým nastávajícím na září téhož roku – a snoubenec František naštěstí neměl trvalý pobyt v Lidicích. A tak jsme si na sebe museli počkat ty tři roky a vzali se až v září 1945.