Mohlo to být i Přítočno...

Tragický osud obce Lidice mohl potkat kteroukoli jinou vesnici Čech a Moravy. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha prohledávali němečtí vojáci několik obcí na Kladensku,...

... mezi nimi bylo i Velké Přítočno.

Svou zbraň si ponechám...
Rodiče Josefa Niekurzáka (1912-1986) byli oba Poláci, proto dlouho neměl českou státní příslušnost. Získal ji až po svatbě s Miroslavou Smetanovou v roce 1936. Jakožto cizí státní příslušník nesplnil povinnou vojenskou službu. Povolán byl až v roce 1938, kdy na vojenském cvičení strávil zhruba 2 měsíce. Sloužil tam jako druhý pomocník u kulometu. Jakožto takový nosil  pistoli ČZ vzor 1927 ráže 7,65mm.

Na samém konci vojenského cvičení pobýval ve Štefánikových kasárnách v Praze, kde pak také musel  odevzdat výstroj a výzbroj. Tenkrát však odevzdání nikdo moc nekontroloval.  Na jednu hromadu se házely pravé boty, na druhou levé, na třetí košile a na čtvrtou zas něco jiného. Rotmistr, který měl celou věc na starosti, nedával příliš pozor. Vždy jen symbolicky zvedl zrak a danou věc odškrtnul ze seznamu. Tehdy Josefa napadla myšlenka: Co kdybych si zbraň ponechal! Nejspíš bude válka a mohla by se hodit. Byl tenkrát ještě přesvědčený, že bychom se v případě napadení bránili.  Musel se rozhodnout rychle. Nechat? Odevzdat? Nechat! Takže když přišlo na odevzdání zbraně, hodil na hromadu pouze pouzdro a opasek. Zapisující si ničeho nevšiml a odškrtnul vše jako odevzdané. Pistole ČZ vzor 1927 ráže 7,65mm mu tak zůstala.

Ze Štefánikových kasáren došel domů do Velkého Přítočna pěšky s pistolí schovanou v kapse kabátu. Doma manželce neřekl, že si ji nechal a ukryl ji do almárky v dílně na dno bedny s nářadím.  Jen občas když byl Josef sám v dílně, zamkl dveře a pistoli vyndal, obrátil jí párkrát v ruce, než ji zas vrátil do bezpečného úkrytu. Pistole tam tak ležela skoro čtyři roky.

Za doby temna a teroru
Bylo krátce po atentátu na zastupující říšského protektora Reinharda Heydricha, když Josefova čtyřletého syna Pepíčka rozbolely zuby. Pepíček naříkal, a tak Josefovi nezbylo nic jiného, než s ním jet do nedalekého Kladna  k zubaři. Sedl  na kolo a jel i se synem směr Kladno. Ovšem na křižovatce u Kladna byl německými vojáky zastaven a poslán zpět. Do obce směl tenkrát každý, ven nikdo. K večeru prohlížela vesnici Velké Přítočno německá armáda a hledala stopy po atentátnících na Heydricha. Přišli i k domu Niekurzákových.  Po zběžné prohlídce domů vojáci odešli. Byli prý relativně slušní.

Josef dostal toho večera obrovský strach, že u něj pistoli najdou. Nalezení zbraně by znamenalo smrt nejen jeho a celé rodiny, ale možná i celé vesnice. V noci se proto vyplížil z ložnice přes dvůr do dílny. Vyndal schovanou pistoli, zabalil ji pečlivě do šátku a schoval do kapsy u kalhot. Byla relativně plochá, takže nebyla skoro vidět. Narazil si čepici do čela a tiše se vykradl  zadními vrátky. Šel rychle, modlil se, aby ho nikdo neviděl. Zbraň jakoby ho celou cestu pálila v kapse. Občas se ohlédnul, jestli za ním nikdo nejde. Naštěstí nikoho nepotkal, vypadalo to, že  vojáci jsou pryč. Zaběhl do lesa Bažantnice. Tam se u rybníka pozorně rozhlédl, jestli nemá společnost. Pak opatrně vytáhl pistoli, ještě jednou naposledy ji  obrátil v ruce. Rozpřáhl se a hodil ji do rybníka, za čézetou  se tak navždy zavřela vodní hladina. Stejnou cestou se vrátil domů, už o poznání klidnější, když se zbavil tak nebezpečného závaží. Opatrně odemknul zahradní vrátka, vešel do domu a zase si lehl do postele. Manželka nic nepoznala, tvrdě spala. Až ráno jí řekl, co v noci udělal. Naštěstí ho tenkrát nikdo neviděl.

Němečtí vojáci se už do Velkého Přítočna nevrátili, jako oběť si vybrali nedalekou obec Lidice.

Kateřina Niekurzáková
autorka pracuje jako průvodkyně v Památníku Lidice