Láska, pistole a hrdinové

Snadno se najdou rádoby moralisté, kteří rádi vidí statečné muže či ženy jen v záři jejich ohromujících činů a nechtějí si připouštět, že také lidé, rozhodnutí položit i život za osvobození své vlasti, se nesou na vlnách tužeb...

1

Snadno se najdou rádoby moralisté, kteří rádi vidí statečné muže či ženy jen v záři jejich ohromujících činů a nechtějí si připouštět, že také lidé, rozhodnutí položit i život za osvobození své vlasti, je-li ohrožená, se nesou na vlnách tužeb, citových vznětů a vášní. Tyto poryvy často nezapadají do obrazu nechybujících herojů, zato jsou vlastní většině smrtelníků, ovšemže i nezpochybnitelným hrdinům.

Myslíme v té souvislosti na příslušníky československé zahraniční armády působící ve Velké Británii a členy výsadku Silver A – pětadvacetiletého nadporučíka Alfréda Bartoše zvaného Fred, sedmadvacetiletého rotmistra Josefa Valčíka a dvaadvacetiletého četaře Jiřího Potůčka. Letoun Halifax s nimi vzlétl 28. prosince 1941večer z jihoanglického letiště, donesl je nad území Protektorátu Čechy a Morava a parašutisté z něj následující den kolem půl třetí ráno seskočily na rodnou zem. Měli plnit především zpravodajské a koordinační úkoly, avšak k jejich prioritám patřilo navázat prostřednictvím vysílačky Libuše, kterou obsluhoval radista Potůček, spojení mezi domácím prostředím a vrcholnými představiteli československého zahraničního odboje v čele s prezidentem Edvardem Benešem, sídlícími v Londýně.            

Velitel Silver A Alfréd Bartoš si zvolil za centrální stanoviště Pardubice, kde před válkou bydlel, kde studoval a maturoval na reálném gymnáziu. Do téže školy chodila i dívka jménem Věra Junková. Ti dva v sobě našli zalíbení, milovali se. Milovali se i tehdy, když Fred sloužil od roku 1935, devatenáctiletý, u pardubických dragounů, i tehdy, když o rok později začal studovat na vojenské akademii v Hranicích na Moravě, kterou úspěšně absolvoval… milovali se s Věrou, bylo to závratné, procházeli spolu od pardubického Pernštýnského náměstí k raně renesanční Zelené bráně, z jejíhož ochozu se otevírá panoramatický obraz rovinatého města, nebo chodili dál, k soutoku Labe a Chrudimky a na Kunětickou horu, pod níž se v  dálce vlní Železné hory s rozložitými hřbety Českomoravské vysočiny, bylo to závratné, Věra voněla a Fred se nemohl nabažit jejího těla, hlaď mě, můj vojáku, hlaď, šeptala, tehdy už byla učitelskou praktikantkou v Mněticích nedaleko Pardubic a bydlela s maminkou a nevlastním otcem Adolfem Švarcem v pardubické čtvrti Studánka, milovali se, Fred se už dočkal u pardubického jezdectva povýšení na poručíka… a když v květnu roku 1939 odjížděl pololegálně do Francie, pevně Věru svíral a snad jí i řekl, že s ní chce žít, až se v lepších časech vrátí, a možná mu i řekla, že na něho bude čekat, bylo to závratné, ale kdo už dneska ví, jak to tehdy vlastně bylo, a navíc s láskou, láska nemá své letopisy, archiválie a dokumenty, láska má jenom srdce, a to je živý orgán, takže ani nic éterického, ale ani jízdní řád nebo záruka věčného trvání.  

Ano, tohle všechno už bylo. Ale teď je 29. prosince 1941 kolem půl třetí ráno a Bartoš s Potůčkem zůstali po přistání nedaleko Poděbrad bez kolegy Valčíka, který nedopatřením dopadl s padákem na jiné místo. A protože vskutku mnohé už bylo, není divu, že velitel Silver A zavedl svého radistu druhý den po seskoku, bylo už navečer, do pardubické čtvrti Studánka. Celou dobu se snažil zaplašit představu anglické dívky Lyn, s níž udržoval milostný vztah a které snad – ale kdoví, jak to vlastně bylo – slíbil sňatek, až se vrátí z protektorátní mise zpátky do Anglie. Náhle se však objevil i s Potůčkem v pardubickém bytě. Mnoho o prvních okamžicích nečekaného setkání nevíme, ale jisté je, že se Věře Junkové, učitelce v tamější Klášterní ulici, obraz jejího dávno-nedávného milého před očima rozostřil, zlehka zavrávorala a pouze špitla – Frede, Frede… jisté je i to, že řekl prostě – mám tady práci, Věro, pomůžeš mi?, a že mu odpověděla – samozřejmě, třebaže chtěla říci – hlaď mě, můj vojáku, hlaď, ale zatím se to neodvážila vyslovit, a jisté je rovněž to, že se v oněch pár vteřinách Fredovi všechno vrátilo, i Zelená brána, i soutok Chrudimky s Labem, i Kunětická hora, i jeho prsty nenasytně prozkoumávající Věřina ňadra, a jisté je, že v téhle riskantní a nebezpečné chvíli (koho asi teď zatýká gestapo?) na svou anglickou dívku Lyn dočista zapomněl.

2

Parašutisté získali už v prvních dnech nemálo spolupracovníků z řad východočeských odbojářů, bez jejichž pomoci by byli ztraceni. Po dlouhých debatách a hledání, kam umístit vysílačku Libuši, volba padla na lom Hluboká v těsné blízkosti osady Ležáky. Radistovi Potůčkovi se podařilo – rovněž díky strojníku na Hluboké Karlu Svobodovi, vrchnímu strážmistru Karlu Knězovi z Vrbatova Kostelce i mikulovickému Františku Valentovi – po několika nezdařených pokusech navázat v polovině ledna 1942 spojení s Vojenskou rádiovou ústřednou v britském Woodinghamu. Byla to mimořádná událost: vedení československého zahraničního odboje v Londýně má po dlouhé přestávce – od října minulého roku – opět spojení s domovem. Prezident republiky Edvard Beneš následujícího dne Alfréda Bartoše, Josefa Valčíka a Jiřího Potůčka vyznamenal a povýšil. Od té doby letěly éterem noc co noc do Londýna důležité informace, které získávali nejen Bartoš, Valčík a Potůček, ale i celá řada spolupracovníků.

Také Věra Junková se snažila: doufala, že pokud bude Alfrédu Bartošovi pomáhat, třeba se vzkřísí jejich dávno-nedávný vztah. A tak domluvila s nevlastním otcem Adolfem Švarcem, tiskařem, že vyrobí parašutistům občanské legitimace, až jim jiní odbojáři seženou potřebné doklady.
„Udělá to pan Švarc?“ zeptal se Fred pochybovačně.
„Samozřejmě,“ odpověděla s jistotou, naplněná milostnou touhou. Sice se už přesvědčila, že Fredova objetí a polibky nejsou tak vřelé jako před válkou, ale říkala si, že její voják plní náročné, zodpovědné úkoly a přitom žije v trvalém nebezpečí – však zase roztaje, utěšovala se. Nevěděla, že na Freda čeká v Anglii slečna Lyn Crowder, a nemohla ani tušit, že její milý po nocích myslí na krásnou a smyslnou Taťánu Hladěnovou, manželku populárního motoristického esa Františka Hladěny, zakladatele slavného závodu Zlatá přilba Československa a prvního ubytovatele výsadku Silver A.
„Co mám udělat dál, Frede?“ zeptala se Věra netrpělivě.
„Líbat mě,“ odpověděl s úsměvem.
„Líbat… teď a tady?“ Snad chtěla předstírat údiv, ale rozzářila se.
„Polibky nejsou smrt,“ poznamenal opět lehkým tónem, „polibky se neodkládají.“

Sice směřovali k vile manželů Hladěnových, ale v tomhle okamžiku se zastavili a natěšená učitelka se Fredovi pověsila na krk a líbala ho na ústa, na tváře, na čelo. Neměli ani ponětí, že za nimi již hodnou chvíli kráčejí Valčík s Potůčkem. Taky se teď zastavili, ale pro dojemnou scénu pochopení neměli.

„To je ale blbec,“ sykl Valčík a mínil tím svého velitele. „Chudinka Lyn, taková hodná holka,“ dodal.
„Je to vůl,“ souhlasil Potůček.
„Copak nám v Londýně neříkali jasně – žádný avantýry?“ prohlásil Valčík rozhořčeně.
„Ještě nás přivede do maléru,“ navázal radista.
„A taky celou řadu našich spolupracovníků,“ zdůraznil Valčík. „Musíme s ním promluvit,“ pokračoval. „Musíme mu říct, ať ty milostný pletky ihned ukončí. Že tím ohrožuje celou naši misi. Tohle by měl pochopit… alespoň doufám.“ 

Ale hrály tu roli i jiné důvody, nevyslovené. Valčíkovi, pocházejícímu z nemajetné, katolicky orientované moravské rodiny, vadilo, že Bartoš má v Anglii snoubenku a tady ji zrazuje s jinou ženou. A Potůčkovi se Věra Junková velice líbila, toužil po ní a chtěl ji získat pro sebe.

3

Zanedlouho velitel Silver A skutečně sdělil Věře, že má v Anglii vážnou známost a že jejich vztah nemůže pokračovat. Zklamaná učitelka se rozplakala, propadla hysterii a potom ji unášelo nešťastné rozpoložení. V takové situaci vstoupila do bytu Chrbolkových v Mněticích nedaleko Pardubic, kam se Jiří Potůček musel podle Bartošova rozkazu s vysílačkou Libuše uchýlit, protože lom Hluboká přestal být pro vysílání bezpečný. Vstoupila tedy – a nabídla Potůčkovi spolupráci. Radista se zajíkal radostí, když se mladá žena, po níž toužil, objevila, a nedokázal se ani souvisle vyjádřit, když promluvila, a jenom drmolil – ano, ano, samozřejmě, ano… Vyhledala Věra Potůčka proto, že se chtěla Bartošovi pomstít? Nebo proto, že ji k radistovi přivedlo přesvědčení o nezbytnosti protinacistického odporu?

Ať už tomu bylo jakkoli, jisté je, že učitelka dodávala radistovi důležité informace, že se oba sblížili, a jak týdny běžely, zrodil se mezi nimi důvěrný vztah. Věra na Jiřím oceňovala lidskou poctivost, jakousi opravdovost a zřejmou dobrotu. A Jiří se utápěl v radosti, že má po boku ženu, po níž toužil.   

A Alfréd Bartoš? Tehdy splnil jeden ze základních úkolů, které v Londýně dostal: po složitých konspirativních pokusech se v pražských Chotkových sadech, zahalených už noční tmou, konečně sešel se štábním kapitánem Václavem Morávkem, který si pro svou odvahu, statečnost a nesmiřitelnost s nepřítelem získal mezi domácími odbojáři prvořadé postavení. Důležitý byl Morávkúv kontakt s dvojím agentem Paulem Thümmelem. Pobožný pistolník, jak se Morávkovi přezdívalo, vyjádřil uspokojení, že může prostřednictvím skupiny Silver A a její vysílačky zase navázat spojení s Londýnem. Úspěšně se cítil i Bartoš: vždyť na informace od Thümmela v Londýně netrpělivě čekají. A rozhodl se, že hned ráno zajede za Potůčkem do Mnětic, aby významnou zprávu odvysílali londýnskému vedení.

Jenže o několik hodin dříve, než se Bartoš s Morávkem setkal, se v bytě Chrbolkových v Mněticích – byla sobota vpodvečer – objevila Věra Junková. Radostně Potůčkovi sdělovala, že její matka a nevlastní otec odjeli k příbuzným a že tedy pardubický byt bude celou noc prázdný. Jak by zamilovaný radista mohl nepochopit! Oznámil paní Chrbolkové, že se vrátí zítra, a jejího syna Josefa požádal, aby mu Libuši pohlídal. Věra s Jiřím naskočili na kola a uháněli k pardubické čtvrti Studánka. Prožili nádhernou noc, jakou znají opravdoví milenci, noc láskyplných vyznání, něžných dotyků i vášnivého splývání, noc souznění.

Ráno ­– byla neděle – se oba rychle vraceli do Mnětic.
„Nazdar,“ řekl překvapený Potůček, když v kuchyni spatřil Alfréda Bartoše.
Velitel Silver A se tvářil velice zle. 
„Nechte nás,“ vyzval paní Chrbolkovou a jejího syna Josefa.
Když se za oběma zavřely dveře, Bartoš probodával Potůčka očima.
„Kde jsi byl? Myslím – přes noc.“
„U Věry,“ odpověděl.

Co se asi ve Fredovi probudilo? Vzpomínka na předválečné Pernštýnské náměstí, Zelenou bránu, na soutok Chrudimky s Labem a Kunětickou horu, vědomí krásných chvil, jež už nenastanou? Nebo uražená chlapská ješitnost? Věra přece patřila mně, a teď ji má mít tenhle cucák, můj podřízený?  Anebo se v něm ozvala vojenská disciplína?

Ať už to bylo jakkoli, stalo se, že pětadvacetiletý kapitán Alfréd Bartoš bleskurychle vytáhl pistoli a namířil ji na rotmistra Jiřího Potůčka, o tři roky mladšího.

„Nedostal jsi rozkaz, abys vysílačku opustil,“ sykl.
Dříve než to dořekl, mířil už radista svou zbraní na svého velitele.
„Odhoď to, nebo budu střílet,“ zvolal Bartoš.
„Já taky.“
„Frede, Jirko!“ zaúpěla Věra Junková. „Nechte toho, slyšíte, nechte toho!“ křičela jako smyslů zbavená a vběhla mezi oba soky. Kdyby vystřelili, jedna rána jí pronikne do hrudi, druhá do zad.

První svěsil pistoli Potůček.

„Jsi blázen, měl by ses léčit,“ řekl.
Taky Bartoš strčil zbraň za opasek.
„Stejně ti jednou rozbiju hubu,“ řekl.
V té chvíli se Věra zhroutila do židle, hlavu položila na desku stolu a zajíkavě naříkala.

Ale velitel přece jen trumfoval, přece jen zařídí, aby si bývalá milá a radista nebyli tak nablízku.

„Budeš se s vysílačkou stěhovat. Ihned. Zpátky na Hlubokou,“ přikázal Potůčkovi, jako by se před okamžikem nic nepřihodilo.
„Proč?“ zeptal se.
„Není to tady bezpečný. Čenichají po nás.“

Pistolová scéna mezi dvěma druhy na život i na smrt ani v nejmenším nenarušila činnost příslušníků Silver A. Valčík spolupracoval v Praze s Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem při přípravě atentátu na Heydricha. Bartoš, postižený revmatismem, vyjednával v pardubickém bytě manželů Krupkových, u nichž přebýval, s pražskými odbojáři, kteří s chystaným atentátem nesouhlasili. A Potůček nepřetržitě vysílal a miloval svou Věru, s níž se v hodině pravdy ani nestačil rozloučit.

Všichni tři se vznesli do věčné paměti – každý jinde a za jiných okolností – krátce po sobě. Josef Valčík 18. června 1942, Alfréd Bartoš o čtyři dny později a Jiří Potůček 2. července 1942.  

Položili životy za osvobození své vlasti, která se nacházela v tragickém ohrožení.

Takže ať rádoby moralisté zvedají káravé prsty, historie zaznamenává, že mládenci, seslaní z britsko-československého nebe, se zachovali jako hrdinové.

Mgr. Přemysl Veverka
Autor je členem KALF a spolupracovníkem Památníku Lidice
V roce 2015 obdržel cenu E. E. Kische za celoživotní dílo