Kraslice pro Lidice aneb Téměř zapomenutá událost

Ze zpráv Radia Praha z 3. března 2002: „České kraslice poputují do míst pojmenovaných po Lidicích. Do obcí v zahraničí, které přijaly název nacisty vypálené obce Lidice, bude do června rozesláno 180 českých kraslic....

"...zdobených klasickými technikami.

Jde o projev vděku za to, že se obce rozhodly k tomuto kroku v době, která byla pro náš národ nejtěžší," řekl šéf Asociace malířů a malířek kraslic Miroslav Kubišta. Kraslice podle něj obdrží devět obcí a čtvrtí zahraničních měst. Poputují například do Lidic v Brazílii, Izraeli či do amerického státu Illinois. Na Kubě, v Peru nebo Venezuele jsou zase městské čtvrti s názvem obce na Kladensku, jejíž vypálení v červnu 1942 bylo odplatou za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.“

Vztah k odkazu předků, vztah k minulosti národa a k zachování jeho paměti, i to je posláním Asociace malířek a malířů kraslic České republiky. A tak Miroslav Kubišta v roce 60. výročí vyhlazení Lidic přišel s nápadem darovat místním samosprávám v místech, která přijala název Lidice,  dárkové kazety s kraslicemi svých členů.

Seznam  malířek a malířů čítá desítky a desítky jmen lidí z různých koutů naší vlasti. Ti všichni se rozhodli nezištně věnovat svá křehká dílka Lidicím v USA, v Panamě, Mexiku, Peru, Brazílii…

Od nejmladšího Vojtěcha Pětníka, narozeného v roce 1994, putovaly do Peru, Venezuely a Izraele. Kraslice od nejstarší malířky Ludmily Charvátové byly předány mimo jiné do Mexika a na Kubu.

Jen sehnání správných adres představovalo nadlidský výkon.

„Obrátili jsme se na naše ministerstvo zahraničních věcí s prosbou o pomoc, chodily  od jednoho zastupitelského úřadu k druhému a vyptávaly se. Občas jsme musely vysvětlovat, co to byly Lidice a co se v nich za druhé světové války stalo. Mladí lidé, kteří tehdy na ambasádách pracovali, o nich nic nebo téměř nic nevěděli. Ještě těžší bylo srozumitelně vysvětlit, proč se po adresách Lidic v té či oné zemi pídíme,“ popisují obě ženy anabázi, jíž musely projít. A přiznávají, že občas se na ně úředníci dívali jako na někoho, kdo spadl z nebe.

Některé kazety s kraslicemi převzali představitelé zastupitelských úřadů po pietním aktu v Lidicích 15. června 2002. Jiné na místo určení putovaly poštou. Z Izraele se kazeta vrátila, ale, jak podotýká Ludmila Kubálková, přičítají to na vrub tamních celníků.

Tuto kazetu  později darovali delegaci japonského města Gotemba, které mělo  družbu s Roudnicí nad Labem.

O rok později, v listopadu, přišel do Libotenic dopis z brazilského Rio de Janeira, podepsaný generální konzulkou ČR Markétou Šarbochovou. Kromě díků za darované kraslice mimo jiné napsala: „Kolekci jsme předali paní Elviře Augustě Brum Soares, která je odpovědnou pracovnicí kultury a turistiky na radnici v Rio Claro-Lidice, a ta ji umístila v Kulturním středisku Ludmily Amálie Baťové-Arambasic v Lidicích. Kolekce tvoří součást stálé expozice českého výtvarného umění a předmětů lidové umělecké tvořivosti, které byly v průběhu let darovány brazilským Lidicím.“

                                                       *      *     *

Míza z jarních proutků pomlázky přináší novou energii, podporuje chuť žít naplno. Vyšlehání je tedy vpravdě nefalšovaným pomlazením. Jím, jen v jiné formě, je rovněž darované malované vajíčko, kraslice. 

Jsou velice křehké. Kraslice  i život. Stejně jako ony také život se dá snadno, až převelice snadno rozbít, zničit. Třeba zlovůlí cizáků. Jako se to stalo sto devadesáti dvěma  lidickým mužům. Tak jako se to stalo šedesáti lidickým ženám i osmdesáti osmi tamním dětem v osudném dvaačtyřicátém roce. Celkem tři sta čtyřicet obětí!

Strašlivé pomyšlení, že svět minulostí, i tou lidickou, zůstává nepoučen. Pořád je plný násilí a krve.

Darované vajíčko je nadějí, předzvěstí nového života. Kéž by ji přenesly kraslice českých maléreček a malířů rozeslané do různých koutů planety Země! Kéž by se  staly nadějí na nový život podobně, jako se jí dostalo  vypáleným Lidicím díky obrovské vlně solidarity, která se před desítkami let zvedla ve Velké Británii. 

Již tři dny po lidické tragédii  se britský lékař a politik, sir Barnett Stross, ve svém projevu  v zastupitelstvu městské části Hanley v Stoke-on-Trent, vyslovil pro zřízení lidického fondu. Podle časopisu Čechoslovák, vydávaného v Londýně, tehdy zdůraznil, že „britští horníci nikdy nezapomenou svých zavražděných českých druhů a jejich rodin a že se postaví v čele této akce, aby dokázali svoji dělnickou solidaritu a pevnou vůli bojovat proti nacistickému barbarství, které nesmí na světě zvítězit“.

Havířská solidarita dokázala, že Lidice žijí. Nacistický záměr jednou provždy je vymazat z mapy světa i z mysli lidí nevyšel.

Hnutí Lidice Shall Live, Lidice budou žít, bylo založeno již  6. září 1942. Stalo se tak na oficiálním ustavujícím shromáždění  Lidice Shall Live Committee, v britském  městě Stoke-on-Trent v Severním Staffordshiru. Zanedlouho se stalo celobritským hnutím. Podobně se věcí cti, dalo by se říct celoasociační,  stala výroba kraslic pro zahraniční Lidice.

V knize Most naděje a života, věnované lidickému Růžovému sadu přátelství a míru, se mimo jiné píše:

„… tradiční Květy pro Lidice, což je mladší sourozenec Růžového sadu, se představuje vždy ve výroční dny lidické tragédie. Barnett Stross by byl spokojený: ruku v ruce tu jdou výzva k životu, oslava krásy, Lidice, Hirošima, Stalingrad… Tyhle mosty nevedou ke zmaru, jsou naopak napřímené k lidskému srdci. A právě lidská srdce otevřená solidaritě, přátelství a sounáležitosti  jsou podstatou, na níž stojí plnohodnotný mírový život.“

Tatáž slova, jen květy zaměníme za malovaná vejce, lze vztáhnout k počinu českých malířek a malířů kraslic. Také jejich kazety rozeslané do světa, jsou mostem přátelství, jsou posly míru, krásného života jako jsou ony.

Jana Vrzalová
autorka je předsedkyní Klubu autorů literatury faktu