Jediný den, a tolik vražd

Druhý červenec roku 1942 patří k datům, na něž nelze zapomenout – tehdy se lidskost převrátila v pravý opak. V jediný den došlo shodou okolností k tragédiím, které se sice odehrály na místech od sebe vzdálených mnoho kilometrů, zato mezi nimi existuje nemalá souvislost.

I.

Nejodpornější nacistická lež týkající se vyhlazení Lidic zní, že „děti byly dány na náležité vychování“. Víme, jak „náležité vychování“ vypadalo. Uchvatitelé odvezli lidické ženy a děti 10. června 1942 do tělocvičny reálného gymnázia na Kladně. V pátek 12. června tam došlo k drastické, barbarské situaci: gestapáci odebrali matkám jejich děti. Ženy putovaly do koncentračního tábora v Ravensbrücku a osmaosmdesát dětí do polské Lodže. A tak jsou lidické děti v bývalé lodžské textilní továrně, z níž se stal internační tábor, odkázány samy na sebe. Přežívají v bídných hygienických podmínkách, korunovaných zákazem jakékoli lékařské péče. Ale sedm z nich má štěstí. Nacisté je vyberou – zcela náhodně – k výchově v německých rodinách. I když je nečeká lehká cesta, směřuje k zachování života. Zato zbývajících osmdesát jedna chlapců a dívek stihne jiný úděl, který byl zřejmý už koncem června. Vyplývá to z korespondence mezi vedoucím přesídlovací centrály v Lodži Hermannem Krumeyem, který patří k prvořadým viníkům za osud lidických dětí, a Hlavním říšským bezpečnostním úřadem v Berlíně, přesněji šéfem jeho oddělení IV B4 Adolfem Eichmannem. Podle tohoto rozhodnutí lodžská přesídlovací centrála předala jedenaosmdesát lidických dětí tamějšímu gestapu. Nákladní auta je ihned odvezou asi sedmdesát kilometrů od Lodže, do vysloužilého zámečku u vesnice Chelmn. Čeká tam na ně jiný automobil, speciálně upravený, s uzavřeným nákladním prostorem a neprodyšně utěsněným, do něhož katané zavedli výfukové plyny. Když nacističtí pohůnci nahnali malé oběti do zrůdného zařízení, jiný zabiják nastartuje motor, vůz se rozjíždí… Uběhlo prý pouhých osm minut – a děti pohltila smrt. Bylo 2. července 1942.

II.

Téhož dne spěl v českém lesíku u obce Trnová v blízkosti Pardubic k posledním minutám svého života Jiří Potůček, radista výsadkové skupiny Silver A, vysílený, vyčerpaný, pronásledovaný již několik dní gestapem, policií i četnictvem. Po zradě parašutisty Karla Čurdy, kdy gestapo zahájilo rozsáhlé zatýkání, Potůček dostal varování včas, své poslední působiště v ležáckém mlýně i s vysílačkou Libuše opustil a přesunul se na Bohdašín nedaleko Červeného Kostelce. Zde však Němci jeho vysílání zaměřili. Zároveň tam došla zpráva, že se připravuje velká akce, jejímž cílem je nebezpečného „padákového agenta“ a jeho vysílačku dopadnout. V pohotovosti byly stovky příslušníků gestapa, německých i českých četníků i členů německé pořádkové policie. Dobří lidé Potůčka převedli na nedaleké Končiny. Při gestapácké razii na Končinách 30. června došlo ke střelbě, parašutista ze svého úkrytu unikl, střílel z obou pistolí na všechny strany a podařilo se mu utéct. Bos, bez kabátu, jen v kalhotách a košili prchal z místa nejvyššího ohrožení. Chtěl se obrátit na své někdejší spolupracovníky na Pardubicku, u nichž se skrýval již v předchozí době. Při cestě k obci Trnová nedaleko Rosic nad Labem se sotva dovlekl k tamějšímu lesíku, kde – totálně vyčerpaný – usnul. Zastihl ho tam štábní strážmistr Karel Půlpán. Na příkaz nadřízeného pátral po neznámém muži, který byl spatřený v Rosicích a jehož popis byl známý. Půlpán na spícího muže vykřikl, Jiří Potůček se nadzvedl, snad chtěl ještě sáhnout po své pistoli, ale český strážník vystřelil dřív. Rána do hlavy byla smrtelná. Psal se 2. červenec roku 1942.

III.

Krvavé datum vyvrcholilo tentýž den večer na popravišti pardubického Zámečku. Nacistům se ani po krutých výsleších zatčených spolupracovníků výsadku Silver A, ani po vypálení Ležáků a popravě třiatřiceti tamějších obyvatel 24. června nepodařilo zmocnit se nepřátelské vysílačky, a tak se rozhodli pro rozbití celé ilegální sítě. Automobily přivezly zatčené oběti, soustředěné v donucovací pracovně, k blízkému Zámečku, patnáctičlenné exekuční komando a popravčí kůly jsou již připravené. Barbaři vyvádějí první pětici, salvy třesknou a třaskají. K zemi padají příslušníci ležácké odbojové skupiny, mlynář Jindřich Švanda a jeho žena Františka, mlynářčin bratr Josef Šťulík, strojník lomu Hluboká Karel Svoboda, správce Hluboké František Vaško, jeho bratr Jindřich, který měl lom v pronájmu, rovněž mlynářův bratr Bohumil Švanda z Borové u Poličky, třebaže s odbojem neměl nic společného, k zemi padají čestní lidé, kteří se scházeli v pardubickém hotelu Veselka a spřádali vlastenecké plány, k zemi padají i maminka Alfréda Bartoše, velitele Silver A, také učitelka Věra Junková, nejprve Bartošova, později Potůčkova milá, rovněž pardubický učitel Josef Janáček a jeho manželka a další a další. Během jedenačtyřiceti minut nacisté zavraždili na čtyřicet mužů a žen. Bylo 2. července roku 1942, jakoby s výsměchem poslední den stanného práva, které státní tajemník K. H. Frank vyhlásil vzápětí po atentátu na Reinharda Heydricha.

Autor: Přemysl Veverka