Jak k mrtvým, tak k živým

Předem se omlouvám, že jsem si od Miroslava Hudce (Právo  26. února 2016) vypůjčila titulek jeho příspěvku. Zdá se mi velice přiléhavý.

Reaguje jím na slova ředitele Památníku Lidice Milouše Červencla, zveřejněná v Právu o dva dny dříve (Lidice. Hrozí jim ztráta úcty?) Ten se  zamýšlí nad tím, jak by se lidé na zdejším rozlehlém pietním území měli chovat.

Je zarážející, že zde například létají drony, volně pobíhají psi, znečišťující  areál a dokonce se najdou jednotlivci, kteří se tu opalují. (!)

Otázka tedy stojí:  všechno zakázat a chodit po tomto a dalších podobných místech po špičkách nebo i tuto část obce více vtáhnout do společenského život? Pokud ano, jak, aby nebyla pošpiněna památka povražděných i přeživších?

Lidice musí žít – pod tímto heslem se především v zahraničí zvedla vlna solidarity. Díky ní se zrodily nové Lidice a nový život. Jaký by měl být? Není snadné najít správnou odpověď. Možná by se více rozproudil, kdyby se více „žilo“ také tam, kde kdysi stávaly staré Lidice.

Dovolím si malé odbočení. Nehodlám srovnávat dvě zcela odlišná místa, nicméně příspěvky obou zmíněných autorů mne k drobnému odklonu nutí. Každý rok 1. ledna se účastním tradičního novoročního výšlapu na Říp. Potkávám živáčky z blízkého okolí i přespolní, všech věkových kategorií obou pohlaví, provázených pejsky (na vodítku a často i s náhubky) od malých ras až po ty velké.

Všichni se zdraví, družně si povídají, přejí si jen to nejlepší, společně zpívají „hašlerky“. Vládne tu opravdu přátelská atmosféra. Po zbytek roku se však ptám, kam se všichni ti laskaví a slušní poděli?! Narážím na ně jen výjimečně.

Hora Říp sice není pietním územím, nicméně pro náš národ má nádech jisté posvátnosti. Proto se také o ní zmiňuji.

Před Vánoci jsem naslouchala jednomu moudrému muži - teologovi, filozofovi a psychologovi v jedné osobě. Mluvil mi z duše, když prohlásil, že bychom se jako společnost i jako jednotlivci měli vrátit ke starým osvědčeným hodnotám a především k té nejzákladnější – ke SLUŠNOSTI. Slova jako dobrý den, prosím a děkuji, by měla být každodenním nepsaným pravidlem.

Onen muž vyprávěl, že do jeho ordinace přicházejí pacienti stěžující si na řadu neduhů. Mnohdy vejdou, aniž by pozdravili, dodal s poznámkou, že se jich táže, jak chtějí řešit to, co je trápí, když se nedokážou slušně chovat ani ke svému nejbližšímu okolí!

Lidem asi opravdu chybí cit pro to, co je a co není na určitých místech vhodné. Chybí úcta k druhým a logicky i ke všemu ostatnímu, tedy také k vlastní historii. Chyba je zjevně už v rodinách, svůj díl viny nesou také pedagogové. Jestliže děti od malička nepovedeme ke slušnosti, sotva ji od nich můžeme čekat, až vyrostou. Jak zasejeme, tak sklidíme!

Podstatou slušnosti, chcete-li kultivovanosti, jsou především ohled a úcta, které vzdáváme bližním v očekávání, že podobně, jako se k nim chováme my, se oni budou chovat k nám. K tomu rovněž patří jistá dávka pokory v tom dobrém slova smyslu.

Přečetla jsem si desatero, tedy návštěvní řád platný pro Památník Lidice (i pro NKP Ležáky). Nemyslím, že by někoho zásadním způsobem omezoval. V podstatě stačí elementární vůle dodržet stanovená pravidla.  Prostě ctít, co je v něm uvedeno. To by měl být příspěvek každého, kdo sem zavítá, k naplnění hesla Lidice budou žít.

Jana Vrzalová
autorka je předsedkyní Klubu autorů literatury faktu