S nezastíraným znepokojením si pročítám statistku návštěvnosti NKP Ležáky v posledním období. Kdyby nebylo pietní vzpomínky s poměrně masivní účastí a několika doprovodných vzdělávacích, sportovních a kulturních programů...
...pro mládež i dospělé, je běžných návštěvníků místního muzea jako šafránu.
A to vzdor celoročnímu servisu, který zde pracovníci Památníku Lidce nabízejí, téměř nepřetržitému provozu muzea, sezónnímu provozu restaurace s kvalitní nabídkou jídel a nápojů a dokonce i přímému autobusovému spoji z Pardubic do Ležáků v hlavní sezóně.
Nádavkem k tomu se zde nabízí skvěle upravené pietní území a nádherná přírodní scenérie bývalé kamenické osady v údolí potoka Ležák.
Bádáme s oblibou v naší novodobé historii, hledáme válečné hrdiny, hledáme zapomenuté osudy blízkých i sousedů. A v té velké snaze nějak zapomínáme, že v naší zemi je jedno zcela nezpochybnitelné místo, kterého se dotkla historie jednoho velkého činu, snad největšího za druhé světové války v rámci protektorátu.
Část obyvatel osady Ležáky a přilehlých obcí, již od roku 1939 soustředěných do odbojové skupiny Čenda, se napojila na paravýsadek Silver A, a měla tak velký podíl na konečném úspěchu parašutistů, kteří provedli 27. 5. 1942 atentát na H. Heydricha.
Tato pomoc bohužel nezůstala nepotrestána a tak 24. 6. 1942 byla osada Ležáky nacisty zničena a její obyvatelé až na dvě výjimky, popraveni! Muži, ženy, děti…
Není pochyb, že máme co dočinění s opravdovými hrdiny, kteří si zaslouží naši úctu a vzpomínku.
A přesto na Ležákách leží nějaké prokletí, jako kdyby nevraživost komunistického režimu vůči západnímu odboji, s kterým si ležáčtí „zadali“, dusila toto místo i nyní, 26 tet po pádu komunismu.
Jistě, intenzivnější péčí se podařilo výrazněji zvýšit pozornost širší veřejnosti o Ležáky, návštěvnost se pohybuje od 11 do 16 tisíc ročně, ale je to zoufale málo s přihlédnutím k historickému významu tohoto místa.
Někdo namítne, že je hůře dopravně dostupné, že je stranou hlavních tahů naší republikou, že léto je tam trochu kratší apod. Je to však hlavní příčina menšího zájmu? Nejsou to jen nějaké nevyzpytatelné stereotypy v nás, v rodinách, učitelích?
Památníkem Lidice v jeho novodobé podobě projde každoročně 40-60 tisíc návštěvníků, Kulturní památku Lety navštíví ročně 8-11 tisíc návštěvníků, Památník Terezín cca 250 tisíc.
Ano, Terezínem prošly desetitisíce vězňů, Lidice, Ležáky a Lety jsou památkou „jen“ na stovky nebo desítky občanů této země. Lidice jsou celosvětovým symbolem utrpení nevinných civilních obyvatel podobně jako tábor v Letech. Ležáky, respektive část jejich obyvatel, jsou viníkem! Jsou to hrdinní odbojáři vědomě neváhající položit své životy za svobodu a riskující mnohem více než běžní vojáci na západní nebo východní frontě, riskující životy své i svých nejbližších!
A to je pečeť a neopakovatelný význam Ležáků v historii naší země, srovnatelný ve svých následcích (ne příčinou) jen s Ploštinou či Prlovem, možná Javoříčkem a dalšími dvěma třemi místy na mapě této republiky.
Ptám se sám sebe, jak je možné, že tento vskutku fenomén, po kterém by každý vzdělaný a svobodný národ prahnul a ctil jej, spočívá nadále jaksi ve stínu zájmu veřejnosti, ale zejména většiny škol, respektive pedagogů. Stojí stranou zájmu i většiny médií.
Na to neumím odpovědět sobě, spolupracovníkům a neuměl bych podat logické vysvětlení ani zřizovateli.
Přes komplikovanější dostupnost Ležáků, byť v blízkosti Chrudimi, Slatiňan nebo Skutče a Hlinska bych očekával, že zejména školy a veřejnost Pardubického kraje, ale i krajů přilehlých, využije toto symbolické místo k praktické výuce o historii i vlastenectví. Obojího se nám, jak soudím, v posledních letech nedostává…
Milouš Červencl
autor je ředitelem Památníku Lidice
